Moje cesta k sebelásce

Ahojte! Dnešní článek bude docela nezvyklý, hodně psací a přemýšlecí. Květnové téma naší společné výzvy Brno bloguje je pro májový měsíc velmi trefné - láska. Dá se pojmout mnoha způsoby a z mnoha úhlů, já jsem se rozhodla věnovat se sebelásce. Zkusím vám popsat, co pro mě tohle slovo znamená a jak jsem došla k tomu, že mám sama sebe ráda.




Stejně tak jako spoustu našich vlastností, zvyků a vzorců chování, i vnímání lásky ke druhým a k sobě samému určuje výchova od raného věku. Jak asi víte, jsem jedináček, mamčino vymodlené dítě. O jedináčcích se často říká, že bývají rozmazlení, protože veškerá pozornost po celou dobu jejich růstu a dospívání je věnovaná jen jim. Já musím říct, že jsem v tomto výjimkou, mamka mě nikdy nevychovávala tak, abych se cítila rozmazlovaná. Samozřejmě mě v určitém smyslu rozmazlovala a dopřávala mi to, co mi na očích viděla, pokud to bylo v jejich silách. Ale nikdy to nešlo přes nějakou mez a nestal se ze mě sobeček, co si uzurpuje všechno pro sebe. Byla jsem vedena k tomu, že mi nic jen tak nespadne do klína a pokud se v životě chci mít dobře, musím na sobě pořád makat.

Rodiče mě vždycky měli a mají rádi, a i přes to, že jsme měli svoje problémy a nepříjemné situace, máme spolu dobrý vztah. Vždycky mě podporovali a snad nikdy jsem od nich neslyšela, že jsem blbá, tlustá nebo škaredá. Takže jsem žádný podnět k tomu, abych se neměla ráda, od mých nejbližších nedostala.

Pak je tu samozřejmě širší okolí jako spolužáci ve škole, děti na táborech a v kroužcích, první lásky apod. Tihle lidi vás najednou i neškodnou poznámkou nebo komentářem můžou ranit, říct vám něco, co jste doma neslyšeli, a vy nad tím začnete přemýšlet, začne vám to vrtat hlavou - co když oni mají pravdu? Mně se třeba často stávalo, že se mi děcka smály za to, že mám křivé zuby a žlutý pruh přes horní jedničky, který se mi vytvořil po tom, co mi vypadly mléčné zuby a narostly ty stálé. I když jsem si zuby čistila, dost se mi kazily (což ostatně platí doteď), a rovnátka jsem nosívala jen vyndavací, na ta permanentní zkrátka nebyly finance. Postupně mě to nahlodalo, přestala jsem se usmívat s otevřenou pusou a ze své zuby se styděla. Trvalo mi dlouho, než jsem to přestala řešit a zase se naučila smát se naplno i před cizími lidmi...

Obdobím dospívání jsem si prošla bez nějakých významnějších tělesných změn, prsa mi narostla tak akorát a nikdy jsem s nimi neměla problém :) Zadek a stehna jsem měla geneticky po mamce vždycky trochu větší, ale pak bohužel přišla hormonální antikoncepce a způsobila rychlý váhový nadbytek, který vyústil ve výskyt strií a nepěkných žilek právě v oblasti stehen a zadku. A to víte, že i když jsem v té době chodila s Tomem a ten nic takového neřešil, moje teenage mysl se tím užírala. Dneska už to neřeším a i v plavkách se cítím dobře, nesnažím se nic skrývat.




Vždycky jsem byla docela sportovní dítě a teenager, na základce i na gymplu jsem pravidelně dělala nějaký sport. Vystřídala jsem toho hodně, ale vždycky mě to nějakou dobu bavilo. Ke konci gymplu jsem upustila od street dance a na začátku výšky jsem byla ráda, že stíhám dvojobor a víkendovou brigádu, postupně jsem od sportu tedy úplně upustila. Nějaké pokusy začít s něčím novým, co by mě bavilo, od té doby proběhly, ale bohužel jsem si nenašla nic, co by mě chytlo a u čeho bych zůstala. Zkrátka mám priority jinde a nejspíš i díky tomu, že jsme s Tomem pořád spolu, tak jsem se naučila mít se ráda taková, jaká jsem. Naučila jsem se přijmout, že prostě teď mě sport nebaví, a i když nemám zpevněné tělo, tak tlustá přece nejsem, naštěstí mám dobré zažívání. Nehodlám se kvůli tomu trápit a zkoušet pořád nové a nové sporty, jen proto, abych něco pravidelně dělala, protože by se to mělo.

Kromě těch faktorů, které už jsem zmínila, rozhodně v mém postoji k sebelásce hrála roli i absence Instagramu a nějakých ideálů krásy. Upřímně jsem se nikdy nehonila za tím, abych vypadala jako moje oblíbená herečka nebo zpěvačka, Instagram v době mého dospívání neexistoval, a tak jsem se mohla srovnávat maximálně s kamarádkami. Dokážu si představit, že u mladých holek v dnešní době musí ta cesta k sebelásce být dost těžká, když pořád někde vidí vysportované postavy, vyretušované selfies s dokonalým obočím a vybělené, rovné zuby. Jsem ráda, že mě tohle minulo a nenechám se tím ovlivnit ani teď, kašlu na to, jsem sama sebou, nechci se nikomu přibližovat. A hrozně doufám, že pokud jednou budu mít dceru, tak ji dokážu vychovat tak, aby nad sebou přemýšlela v podobném duchu!

Takže i když mám na kůži plno jizev, znamínek, strií a akné, zuby pořád nemám rovné, nesportuju a rozhodně nejím stoprocentně zdravě, jsem to já. Můj mozek je vycvičený tak, že mé tělo a duši, včetně všech dobrých i špatných vlastností, přijímá a má rád. Moje cesta naštěstí nebyla nijak strastiplná, a i když existuje spousta věcí, nad jejichž nedokonalostí bych se mohla užírat, nedělám to. Netoužím po žádných umělých vylepšeních typu plastika, umělé řasy ani nehty. Ono totiž to, že se mám ráda taková, jaká jsem, hrozně ovlivní i to, jakou auru a náladu vyzařuju kolem sebe. A já jsem a nadále chci být pozitivní :)

Doufám, že vám to dávalo smysl. Nechtěla jsem se nějak extra rozepisovat a zabíhat do podrobností, spíše vám nastínit můj příběh. Dejte mi rozhodně vědět, jak to se sebeláskou máte vy - dospěli jste ve svém životě do bodu, kdy víte, že se máte rádi, a jen tak něco to nezviklá? Jaké trable jste na své cestě museli překonat vy? Budu se na vaše komentáře moc těšit. Díky za přečtení článku a zase brzy ahoj!

9 komentářů

  1. Mně sebevědomím nejvíc otřáslo, když jsem nastoupila na uměleckou střední školu a během prvního měsíce jsem zjistila, že se musím rozhodnout jestli škola nebo sportovní koníčky, kterých jsem měla spoustu. A tak se stalo, že jsem během půl roku nabrala asi 30 kg, což opravdu nechceš, obzvlášť když je ti 15 :D Váhu se mi podařilo ukočírovat zpět, po tom, co jsem si zvykla na nový režim, ale šrámy na sebevědomí se hojily delší dobu a neustále na něm pracuji :) Ne jen co se vzhledu týče, ale i toho, že si za sebou víc stojím :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, Niky, to muselo být pro sebevědomí 15 leté holky fakt špatné a věřím, že dlouho trvalo tu váhu shodit a zase se cítit dobře a více si za sebou stát. Podle mě si to člověk pak tahá s sebou skoro celý život, málokdo to dokáže tak utlumit, nemyslet na to a naprosto se spokojit sám se sebou. Ale důležité je na sobě neustále pracovat! :)

      Smazat
  2. Ahoj, moc pěkné čtení. Ty jsi krásná "celá", doslova to myslím, jako komplexně, od hlavy ... až k patě, vč. duše a srdce. ☺♥ Tak tě alespon přes blog a IG vnímám já.
    U mne to je a byla cesta...., což by bylo na dlouho...., tolik se toho stalo, mohla bych vyprávět a popsat stohy papíru, ale nejvíc, to nej. mám v sobě a od toho se odráží , jak se cítím, jak mě vnímá okolí..... Troufla bych si říct, že čím jsem starší, tím si přijdu "krásnější"....pa a krásný den.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jejda, to se až červenám, moc děkuji za taková krásná slova a jsem ráda, že tak působím i online :) Určitě jak píšeš, vychází to všechno zevnitř, jak ty se cítíš, tak tě pak vnímá okolí. A všímám si toho čím dál víc, že s věkem si přijdu krásnější, něco na tom vskutku bude :) Také přeju krásný den!

      Smazat
  3. Krásny článok. Som rada, keď rôzni blogeri otvárajú tieto témy. :)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Sabi, také si čím dál tím radši počtu takové články, spíš než nějaké recenze kosmetiky nebo fotky outfitů.

      Smazat
  4. Moc děkuju za zajímavý článek, moc si cenim toho, jak jsi na blogu otevřená a nebojíš se o některých věcech mluvit... a psát :) Taky mám pocit, že s věkem se to zlepšuje a člověk se stává k sobě tolerantnějším a hodnějším:)

    OdpovědětSmazat
  5. Hele, tohle chápu. Já mám křivý zuby (výrazný špičáky, který jsou výš položený než ostatní), postavu do hrušky, takže boky a díky tomu celulitidu. Prostě tam mám nadbytek tuku, takže se mi tam dělá. V poslední době mě to zároveň trápí a zároveň ne. Vím, že to mají i holky, co cvičí víc než já. Jasný, můžu začít víc makat a zlepší se to. Ale asi nechci být otrok. Stejně tak mám malý prsa, chlupatý ruce, hyperlordózu, trochu tuku na spodu břicha...

    Ale mně je to vlastně tak trochu u prdele. Proč? Protože vím, že se o sebe starám. A prostě dokonalá nikdy nebudu. Nikdo není. Někdy ty chyby vidíme jen my.

    Verča ze Ztracena v Praze | Poizolační nákupy - Zara, Stradivarius. Co jsem si pořídila? | NEW IN

    OdpovědětSmazat

Děkuju moc za každý komentář :)