Ahojte! Poslední článek z našich japonských cest jsem si nechala do nového roku, tak vám všem, kdo to tady ještě čtete, přeju to nejkrásnější do roku 2026 (a hlavně pevné zdraví). Zbývá mi tady pokrýt výlet na sever od Tokia, do národního parku Nikkó, a dva výlety z Kjóta na celkem čtyři místa v Kansai regionu - Himeji, Kobe, Nara a Uji.

Nikkó

Z Tokia naše cesta mířila na sever, z rušného města do klidu přírody. Cesta to je, pravda, poměrně dlouhá, když se vám nechce platit jednou tolik za Limited Express vlak, takže se couráte lokálkou a 3x přestupujete. Ale stojí to hodně za to a strávili bychom tu klidně ještě o noc, možná i dvě víc. My jsme si dopředu koupili Nikkó World Heritage Area pass za 3,000 jenů na osobu, což nám pokrylo cestu tam a tři cesty v rámci té oblasti, nicméně už nám to nevyšlo na cestu zpátky (pass platí 48 hod) a zpětně bychom si pass znovu nepořídili. Dokonce nás kvůli němu ani nechtěli pustit ven z budovy nádraží, kde jsme měli delší přestup a potřebovali jsme si koupit něco na jídlo (děkujeme cizinci seslanému z nebe, který uměl japonsky a zařídil nám to!). Kdybychom si klasicky pípali Suicou, tahle lapálie by se nám nestala.

Samotný park je hodně rozlehlý, takže jsme za ten den a půl čistého času stihli jen zlomek. Bydleli jsme kousek od zastávky vlaku Tobu World Square, kde mimochodem dělají skvělý ramen, ten bodl. Tobu World Square je jinak zábavní park s miniaturami různých světových budov (my jsme z našeho ubytování měli výhled na Dvojčata...), který ale asi není moc navštěvovaný, aspoň ne mimo sezónu - neviděli jsme tam ani nohu. Odtud jsme vyšli pěšky na procházku směrem k další zastávce Kinugawa Onsen, naším cílem byly vodopády Furukama Falls a kousek od nich vyhlídka s visutým mostem na druhou stranu řeky.

Na druhý den jsme vlakem dojeli do Tobu Nikkó stanice a odtud ještě autobusem na zastávku Chuzenji Onsen. Posilnili jsme se kávou a čajem v kavárně Ebisuya, která je spojená s prodejnou keramiky a moc nám tam chutnalo (cash only, doporučujeme). Kegon Falls jsme měli bohužel v mlze, ale čekaly nás další 2 vodopády, tak nás to tak nemrzelo. Procházka podél jezera Chuzenji byla krásná (dokonce jsme viděli opici přeskočit ze stromu na strom!) a Ryuzu Falls ještě krásnější! Navíc na nás vyšlo to nejlepší místo v tamním bistru (Ryuzu no Chaya), takže butadon a powerdon misky s rýží a masem nám chutnaly o to víc.

Cesta dál směrem k Yudaki Falls vedla přes močály a dřevěné stezky, ten začínající podzim tomu dal neskutečné kouzlo, tak jsme se hodně kochali. Ale taky jsme se chvilkami celkem báli - všude jsou cedule "pozor na medvědy", po cestě jsme potkali několik míst se zvonem, který by měl mědvedy vyplašit, a spousta turistů chodila s malými zvonečky připevněnými na batozích. Medvědi v Japonsku nejsou nic extra výjimečného a v poslední době jejich útoky na lidi začaly být častější. Možná si ten zvoneček raději vemte, jestli vám to přidá na klidu.

Odtud jsme se odvezli busem zase zpátky do Tobu Nikkó a pak vlakem na ubytko. Nestihli jsme vůbec prozkoumat World Heritage oblast, kde se nachází krásný Shinkiyo most, Tóšógú a další chrámy, ale na to bychom potřebovali další den… Tak třeba příště :) A vy si na Nikkó vyhraďte aspoň 3 noci! Za nás to byla jedna z nejkrásnějších částí Japonska, co jsme viděli. A celkově při naší příští cestě plánujeme zařadit daleko více přírody než poprvé.

Himeji

Do Himeji nás nalákal kamarád, který tam byl při prezidentově návštěvě Japonska a z jehož fotek se nám tamější hrad moc líbil. Od Toma jsem navíc zjistila, že se tam natáčel nějaký starý Bond movie se Seanem Connerym, tak kdo jste Bond fanoušek, asi se nad Tomovou pózou před hradem nebudete pozastavovat :D Nicméně dovnitř do hradu jsme nechtěli jít, my na to moc nejsme, nevěděli jsme moc dopředu, který den v Himeji budeme, a když jsme pak na místě viděli ty šílené fronty, tak jsme byli rádi, že jsme to omrkli jen z exteriéru. Tím pádem jsme si daleko víc užili zahrady Koko-en, které můžeme moc doporučit.

Velice příjemně nás překvapila kavárna Nakazaki Coffee Roaster, kde nám pan majitel udělal fakt výborný filtr ze zrn, která jsme si vybrali z asi desítky možností. Dali jsme se s ním do řeči, anglicky sice moc neuměl, ale zvládli jsme to. Na to, že pán nikdy v životě nebyl mimo Japonsko, tak umí udělat kafe jako z nějaké berlínské kavárny tzv. třetí vlny. Prodávali tam i takové ty filtry to-go, co jen nasadíte na hrnek, zalijete a máte lahodnou kávu i na cestách, a taky zrnka na váhu. My jsme si řekli, že kávových suvenýrů už máme dost, ale zpětně možná trochu litujeme, že jsme si aspoň něco nevzali. Každopádně si tam zajděte, je to hned na rohu parku, přes který už se jde do areálu hradu Himeji.

Kobe

Po cestě vlakem z Himeji do Kobe jsme měli o zábavu postaráno, protože se s námi dal do řeči jeden Ind, který v Himeji žije už 12 let. Japonci se s vámi jen tak do řeči nedají, tak jsme využili aspoň této příležitosti a poptali se na pár věcí, co nás zajímaly, a zároveň předali nějaké české zajímavosti. Cesta nám příjemně utekla a bylo to tak milé, že si ještě občas napíšeme na Instagramu :)

Naše první kroky mířily do předem vybraného podniku, který nabízí levnější obědové ceny na wagyu steaky. Protože wagyu je něco, co jsme rozhodně chtěli ochutnat, ale zase se nám za něj nechtělo vypláznout několik tisíc. Tady to vyšlo na cca 500 Kč na osobu za asi 100g steak, porci rýže, zeleniny, omáčky a po jídle džus nebo ledovou kávu. A byl to parádní zážitek - všechno se připravuje přímo před vámi a steak se jenom rozlývá na jazyku, mňam, hned bych si dala zase. Jenže Kobe wagyu se mimo Japonsko vůbec nevyváží...

Po obědě jsme se šli napřed projít do čtvrti Kitano, která je známá svými evropskými domky, z nichž některé slouží i jako muzea. Je to hodně do kopce, tak pozor na to. Pak jsme došli přes Meriken Park (což vůbec není park, jen betonová promenáda u vody, i když na mapách to je vedeno jako zelená plocha) až do přístavu Kobe Harborland. Dost to tam žilo a věřím, že v sezóně a ještě navečer, až je všechno osvětlené, to může být hodně super.

Nara

Cesta z Kjóta do Nary netrvá nijak dlouho a je jednoduché se tam dostat přímo - jezdí tam buď Nara Line nebo Kintetsu-Kyoto Line, obě časově i cenově podobné. My jsme na cestu tam zvolili Kintetsu-Kyoto (o chlup rychlejší) a zpátky Nara Line, protože jsme se ještě po cestě zastavovali v Uji, a přes něj jezdí jenom Nara Line.

Park Nara s jelínky sika byl jedním z našich “must see” cílů a jedna ze skladeb od alt-J na toto téma mi v mém Instagramovém příspěvku nesměla chybět! Jaké bylo naše překvapení, když jsme jeleny začali potkávat ještě před vstupem do parku, někteří leželi v příkopě u cesty, jiní přecházeli přes přechod, další už se zdravili s turisty na chodníku. V samotném parku jich bylo fakt mraky! Dají se pro ně za 200 jenů koupit sušenky, jsou na ně zvyklí a budou žebrat, ale většina se vám ukloní. Někteří jsou ovšem pěkní drzouni a budou vás tahat za sukni nebo popruhy od batohu (aneb pro jídlo cokoliv :D).

Stojí za to si zajít dovnitř do chrámu Tódaidži, kde je obrovská socha Buddhy, a chrám Kófukudži musí být taky krásný, jen se momentálně opravuje (tzn. do roku 2030 smůla). Z kaváren můžeme doporučit CHAMI Specialty Coffee Roaster, mají i luxusní dezerty. Ještě jsme dost náhodně narazili na velmi známý podnik (Nakatanidou), kde dělají výborné mochi, včetně názorné ukázky "mlácení" rýžového těsta v přímém přenosu několikrát denně - je to fakt sranda vidět a slyšet :) A mochi mají fakt výborné, za 200 jenů jsme si koupili jeden ještě teplý kousek a byl mňam (Tom to moc nemusí, tak jsem měla většinu já).

Uji

Do Uji jsme se chtěli zastavit jen na krátko. Jsou tam matcha plantáže, ze kterých se prý vyrábí jedna z těch nejlepších matchí v Japonsku. Tak kde jinde dát třetí šanci tomu "zelenýmu brčálu" než přímo v podniku u těch plantáží? No, rozhodně to nedoporučujeme, byla to paradoxně nejhorší matcha z těch tří, co jsme v Japonsku ochutnali... Ale pokud jste fakt matcha lovers, dají se tam rezervovat workshopy, kde si matchu připravíte sami od namletí usušených lístečků až po rozmíchání metličkou v hrnečku. No a v nákupní uličce v centru městečka najdete all-matcha-everything.

Kromě matcha tématiky je Uji vyhledávaným cílem díky chrámu Bjódo-in. Ten je významný tím, že je vyobrazen na minci v hodnotě 10 jenů. Takže až uvidíte lidi, co se fotí s mincí v ruce a chrámem v pozadí, nedivte se. V ceně vstupu do parku je i muzeum, ovšem do chrámu samotného se nedostanete, to už je taková japonská klasika - museli byste si připlatit.

No a tímto jsem se už opravdu plně vyčerpala! Pokusím se vám připravit ještě nějaké krátké recenze kosmetiky, kterou jsem si z Japonska přivezla a už ji mám téměř všechnu otestovanou. A pak už dám s Japonskem pokoj, do té doby, než se rozhodneme tam jet znovu :) Kdybyste měli jakékoliv otázky, tak se ptejte. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! V minulém článku jsem vás provedla Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto. Tentokrát se podíváme podrobněji na hlavní město Japonska Tokio, které je nejlidnatějším městem na světě. Ve městě samotném žije 14 miliónů obyvatel a s aglomerací se to vyšplhá až na 38 miliónů. Nepředstavitelné, co? Ani několik týdnů pouze v Tokiu by vám nestačilo na to, abyste ho prozkoumali celé. My si na něj vyhradili původně 5 nocí, nakonec jsme jich tam strávili 7, a i tak jsme byli schopní navštívit jen pár čtvrtí. Přidám sem ještě jednodenní výlet do Kamakury, města, kterému se přezdívá Tokijské moře, protože je to co by kamenem dohodil (na japonské poměry) a obyvatelé hlavního města tam rádi jezdí surfovat a válet se na pláži. Na závěr nebudou chybět tipy na kavárny s výběrovou kávou a restaurace/bistra.

Tokio - Shibuya a Harajuku

Čtvrť Shibuya je nejznámější svou ikonickou křižovatkou Shibuya crossing. Ta nás ráno v 9hod překvapila tím, jak byla prázdná, tak jsme se vrátili ještě později odpoledne a to už byla vytíženější. Nicméně ve špičce na jednu zelenou přejde až 3000 lidí. Pro vyhlídku shora zadarmo si vyjeďte na Shibuya Scramble Square nebo Shibuya Hikarie. Určitě se nevyplatí si za vyhlídku platit, z těchto dvou budov křižovatku uvidíte pěkně.

V Harajuku jsme si prošli obrovský Yoyogi park a samozřejmě Meiji Jingu chrám, kde jsme našli i český psané přáníčko. Vyšli jsme příhodně u nákupní třídy, kde jsme narazili na Harry Potter obchod, takže ten se vynechat nemohl a padly tam první suvenýry. Když už jsme nestíhali jít v Osace do Warner Bros studií, musela jsem si to vynahradit aspoň tady. Kromě HP store tu má obrovský obchod i síť prodejen kosmetiky Cosme, ale kosmetiku jsem nakupovala ve velkém až na konci našeho pobytu, takže tady jsem to jen omrkla, ale daly by se tam strávit hodiny.

Z jídla a pití jsme ochutnali poprvé hovězí wagyu, ve formě roastbeefu se syrovým žloutkem, rýží, zeleninou a omáčkami. Moc doporučujeme Iyoshi colu, kterou vám udělají jako koncentrovaný sirup se sodou, citronem a japonským kořením do sáčku s ledem.

Tokio - Shinjuku

Až se vymotáte ze stanice metra a vlaku Shinjuku, která je ta nejvytíženější na světě a denně odbaví 3,6 milionů cestujících, tak se vydejte vyklidnit se do Shinjuku Gyoen National Garden. Shinjuku pak své největší kouzlo získává až po setmění, koneckonců je to známá zábavní čtvrť s automaty, casiny, bary, kluby, love hotely, bordely, apod., takže tam to začíná žít až za tmy. Projděte se uličkami Golden Gai a Omoide Yokocho a pokud na rozdíl od nás budete mít síly, zůstaňte na nějaký street food a drink. A omrkněte kočičí reklamu na velké obrazovce hned u stanice, plus sochu psa Hachiko.

Do čtvrti Shinjuku jsme se mrkli ještě na závěr našeho objevování Tokia, abychom na něj mrkli z výšky a zdarma. Konkrétně z Tokio Metropolitan Government building, ze severní věže, kam chodí méně lidí. Pokud máte čas, klidně si dejte tu jižní. Ta je otevřená déle a je oblíbená na západ slunce nebo pohledy na noční město. Pokud tam budete chtít jít hned ráno jako my, dejte si pozor, abyste neudělali stejnou chybu. Google Maps vám sice budou ukazovat, že budova je otevřená od 8hod ráno, ale vyhlídka na obou věžích se otevírá až v 9:30.

Tokio - Asakusa, Ginza, Roppongi/Azabudai

Dalších několik dní v Tokiu jsme strávili v těchto čtvrtích, z nichž celkově se nám nejvíce líbila Asakusa a tamější chrám Senso-ji. Kousek tradičního v ultramoderním velkoměstě, včetně spousty Japonek i cizinek oblečených do tradičních kimon. Tím, jak je ze zahrad chrámu vidět Tokyo Skytree, tak se tyhle dva světy hezky mísí. Nákupní ulice na potřeby do domácnosti (Kappabashi) se nám taky moc zamlouvala a pořídili jsme tam první pořádné suvenýry - japonský nůž a keramické šálky a mističky. Večer už jsme se šli mrknout akorát na osvětlený Tokyo Skytree a Asahi Flame nebo-li "zlaté hovínko".

Ginza nás celkem zklamala. Je to nákupní čtvrť, kde má spousta japonských značek své flagship stores, včetně např. Uniqlo. Nicméně jsou to vesměs dražší, víc fancy obchody, takže nic pro nás. Nicméně spot na ochutnání jedné japonské speciality a tip na výběrovou kávu mám, tak kdybyste tam nějaký čas trávili, mrkněte pak na konec článku.

Teamlab Borderless byl pak zážitek sám o sobě pro všechny naše smysly. Je to galerie umění / digitální muzeum, těžko se to popisuje. Přecházel nám zrak, sluch a čich a hmat jsme taky hojně zapojili. Z některých optických iluzí se nám až zatočila hlava! Strávit tam 2,5hod nebyl vůbec žádný problém. Moc doporučujeme tohle místo navštívit. V Tokiu je ještě druhá podobná galerie s názvem Teamlab Planets a v říjnu 2025 se nově otevřel Teamlab Biovortex v Kjótu. Tak si jen dopředu zjistěte, co z těchto tří by vás mohlo bavit nejvíc, a bookněte si dopředu lístky - na místě je neseženete. Cenově to mají rozfázované podle dne a času, nás lístky vyšly na cca 700 Kč na osobu (dají se sehnat krapet levnější, ale i o kus dražší).

Zužitkovali jsme tip z Instagramu, který rádi předáváme dál: Ze stanice Shimbashi (kousek odtamtud jsou mimochodem moc pěkné zahrady Hamarikyu) se projeďte nadzemkou, která nemá řidiče, takže místo toho máte panoramatický výhled z předního vagonu. Jedná se o Yurikamome line. Přejeďte přes Rainbow bridge a vystupte na zastávce Odaiba. Najednou si budete díky menší kopii Sochy svobody připadat jako v NYC.

Co určitě nesmím vynechat, je zážitek v podobě jedné noci v kapslovém hostelu. Nejsme ani jeden klaustrofobik a nevadilo nám dát si jednu noc odděleně (ženy a muži zvlášť), takže jsme si rezervovali každý jeden sleeping pod v 9h nine hours Akasaka sleep lab, včetně spánkového reportu s vyhodnocením kvality spánku. A musím říct, že to bylo super! Při check inu dostanete kartičku ke své skříňce, do ní si odložíte své věci (větší zavazadlo se tam nevleze, ale nemají problém vám ho nechat v úschovně), vezmete si plátěnou tašku s ručníky, papučky a pyžamem a pak už jdete jen do společných sprch (v klidu se sami zamknete do kabinky, o soukromí se nebojte) a do spací místnosti s jednotlivými kapslemi. Je tam poměrně dost prostoru i na sednutí, čekali jsme to stísněnější. Spánkový report, co nám pak přišel do mailu, byl extra podrobný a zajímavý, tak si doporučujeme pro srandu těch pár korun připlatit. V ceně noclehu máte i snídani v nedalekém Komeda Coffee (= ledová káva a malá houstička s máslem, takže si stejně něco přikoupíte, ale jako dát za noc cca 700 Kč na osobu a mít všechno tohle nám přišlo skvělý). Pokud cestujete sólo, je to značka ideál.

Kavárny: Coffee Supreme (čtvrť Shibuya), Verve Coffee Roasters (celkem 4 pobočky v Tokiu), Roar Coffee (čtvrť Ginza), Sol's Coffee Roastery (mezi zastávkami Asakusabashi a Kuramae); snídaně: Original Pancake House (čtvrť Shinjuku); jídlo: Soba Shinsu-ya (soba nudle, čtvrť Shinjuku); Sukiya (řetězec s gjúdonem - miska rýže s masem a cibulí v omáčce, někdy i s vajíčkem nahoře); Marugame Seimen (řetězec s udon nudlemi); Hitsumabushi Bincho (buď Marunouchi nebo Mitsukoshi obchodní centrum - tady ochutnáte grilovaného úhoře a je to sice dražší špás, ale stojí to za to, bylo to vynikající)

Kamakura

Pobřežní město Kamakura kdysi bývalo de facto hlavním městem Japonska, protože tam sídlil šogún. Dnes, jak už jsem předestřela v úvodu článku, je oblíbenou turistickou destinací nejen obyvatel Tokia. Podle toho, odkud v Tokiu vyrážíte, se tam dostanete za hodinu až hodinu a 3/4. Mezi největší lákadla patří velká socha Buddhy (Kōtoku-in) a chrámový komplex Kenchō-ji / Hansōbō.

Socha Buddhy nás celkem zklamala, okolo není nic dalšího a ani to není zas až tak vysoké. Tak jsme se pěšky začali přesunovat do kavárny na doporučení našich kamarádů, Café Gula, kterou vede kouzelná japonská babička, která miluje Bedřicha Smetanu, českou filharmonii a Prahu. Tak pokud se v Kamakuře někdy ocitnete, běžte ji tam podpořit a říct jí, že jste z Česka. Ty koláčky a matcha/kafe/čaj dohromady za v přepočtu asi 43 Kč za to fakt stojí.

Posilnění z kavárny jsme se vydali, opět pěšky (hromadná doprava tam moc nefunguje) směrem k chrámovému komplexu, akorát jsme k němu přišli shora, ne tak úplně oficiální cestou :D Odměnou nám byl výhled na moře a postupné klesání, takže nakonec jsme byli rádi, že jsme zvolili tento nekonvenční směr. Vstupné stálo myslím 500 jenů a ten komplex je obrovský, líbilo se nám tam moc. Ta japonská zenová zahrada s jezírkem a tak neskutečně jasně zelenou travičkou byla nádherná! Podařilo se nám tam potkat i novomanželský pár, který se zrovna fotil, tak to bylo také super pozorovat, jak to probíhá v tradičních úborech, včetně takového toho červeného paraplíčka.

Zpátky jsme pak jeli ze stanice Kita-Kamakura a hodně pozdní oběd jsme si dali až v Tokiu, v Kamakuře toho na výběr moc nebylo. Celkově to ale hodnotíme jako podařený jednodenní výlet pryč z Tokia.

A to by pro tentokrát zase stačilo. V posledním článku z Japonska už mi zbývá pokrýt "jen" národní park Nikkó a výlety v Kansai regionu okolo Kjóta a Osaky, tak se těšte na zážitky z Nary, Himeji, Kobe a Uji. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! V prvním článku jsem se rozepsala ohledně praktických věcí o naší cestě, teď už se konečně pojďme vrhnout na průzkum míst, která jsme navštívili. Začneme Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto, která jsou od sebe kousek a přesto jsou tak jiná. Osaka je moderní město s mrakodrapy, kdežto Kjóto si stále zachovává svůj historický ráz. Na Osaku vám klidně stačí den a půl, na Kjóto si ty dny dejte nejlépe tři, abyste zvládli všechno. Těch 1600 chrámů není jen tak :D Na závěr povídaní z každého místa vám ještě napíšu tipy na kavárny s výběrovou kávou (ty se v Japonsku nehledají moc dobře, my se snažili a i si kvůli nim zacházeli, ale stálo nám to za to, tak rádi předáme tipy dál) a restaurace/bistra.

Osaka

Naše první kroky poté, co jsme se ubytovali a trochu se refreshli po cestě, mířily do čtvrti Dotonbori, která já známá svými nákupními uličkami, ale i podniky s jídlem a pití, které lemují oba břehy řeky. Ikonický je Don Quijote obchod, který má svoje "ruské kolo", a taky reklama s Running Manem. No schválně, řekli byste, že to byla původně reklama na karamelové bonbony? Spíš nějaké běžecké vybavení, že? Prošli jsme si různé uličky kolem dokola a hned jsme měli tisíc různých vjemů a nevěděli jsme, kam koukat dřív. Byl to prostě jiný svět! Neonové cedule na budovách, hýbající se krabík nad stánkem s krabími dobrotami (i když, jak se to vezme, každé místo, co prodávalo kraba, smrdělo jako spálené chlupy, takže jsme ho raději ani neochutnali :D), pěkně oblečení Japonci a Japonky, spousta vůní a zvuků (to je pro Japonsko typické, nejvíc asi dva různé zvuky pro přecházení na zelenou)...

Když budete v Dotonbori, nevynechejte ani Kuromon market, převážně rybí trh, ale dnes už tam najdete všechno. Není to nic pro nerozhodné lidi, opět vám zrak, sluch a čich přechází. Co v se Osace vyplatí ochutnat, je určitě okonomiyaki, zelná placka s vajíčkem, těstíčkem z mouky a mléka, přelitá speciální omáčkou a ochucenou majonézou, posypaná sušenou nori řasou a bonito flakes (=vločky ze sušené, fermentované a uzené ryby, nejčastěji tuňáka). Tu si rozhodně plánujeme zkusit udělat i doma. To samé bohužel nemůžeme říct o takoyaki, smažených kuličkách z těstíčka, plněných chobotnicí, zázvorem a jarní cibulkou. Opět polité speciální omáčkou a tou stejnou majonézou, sypané řasou a vločkami tuňáka. Ono to chutná dobře, jen ta konzistence kuliček nás zklamala - čekali jsme, že to bude křupavé, ale opak byl pravdou a na ulici se to jedlo fakt blbě. Navíc to je extrémně horké, takže pozor na jazyk, Tom si ho hned trochu spálil :D

My jsme v Osace byli poprvé na sushi v Kura sushi, což je japonský řetězec running sushi, kde si berete talířky buď z pásu a nebo si objednáváte na tabletu. Jeden talířek vyjde v Osace na 130 jenů (= ani ne 20 Kč, takže jeden kousek nigiri ani ne 10 Kč), v Tokiu na 150 jenů. A ano, za tuto cenu máte jak tuňáka a lososa, tak i věci jako chobotnici, úhoře, krevety, apod., které u nás jsou vždycky dražší než losos/tuňák. Ochutnali jsme mimo jiné i mořského ježka, ale to nás nijak nezaujalo. Jinak to měli všechno výborné, takže v Kura sushi jsme pak byli ještě dvakrát. Jen pozor na to, že to je hodně oblíbené a může se vám stát, že budete čekat i hodinu a půl. Mají lístečkový systém, takže přijdete a hned víte, v kolik cca půjdete na řadu (a to mají vypočítané fakt sakra přesně, klobouk dolů). Pokud si chcete jen brát z pásu, hýbe se to o něco rychleji.

Pojďme na chvíli odbočit od jídla a přesunout se k památkám, konkrétně k Osackému hradu. Nám Čechům se ty jejich hrady mohou zdát malé (Pražský hrad se všemi jeho budovami to fakt není), ale architekturou to je úplně něco jiného. A když odhlédnu od budovy jako takové a beru celý komplex okolo, je obrovský. A co stojí vždycky za to, jsou japonské zahrady, to oni náramně umí.

Fun fact: U Osackého hradu jsme potkali skupinky žáků ze školy, kteří měli všichni na hlavě žluté kloboučky, asi to je součástí jejich školní uniformy, když mají nějaký takový výlet venku. Najednou za námi přišla skupinka asi tří dětí a lámanou angličtinou, kterou předčítali jedním hlasem z papíru před sebou, nám řekli, že jsou z té a té školy a jestli se nás můžou zeptat na pár otázek. Pak nám dali papír s tužkou na vyplnění a my jsme odpovídali na věci jako "co je typické pro vaši zemi" a "jaký je největší rozdíl mezi japonskými a vašimi zvyky". Pak se s námi vyfotili, protože každá skupinka měla i svého fotografa se zrcadlovkou! Celé to bylo hrozně rozkošné a čekalo nás to vzápětí ještě jednou - tam jsme odpovídali, jakým způsobem se u nás řeší ochrana ohrožených živočichů, a měli krátkou interakci s jejich učitelem angličtiny (který je vždycky cizinec, mají na to speciální grantový program).

Co určitě stojí za to, je vyhlídka na město z výšky Umeda Sky Building. Vstup je za 2000 jenů na osobu a není potřeba ho kupovat dopředu, v pohodě koupíte na místě. Nahoru vás čeká výjezd výtahem a pak eskalátory v proskleném tubusu - to je super zážitek, pokud nemáte klaustrofobii a/nebo strach z výšek :D Umeda je jinak jednou z velkých nákupních čtvrtí v Osace a taky přestupním uzlem, takže je docela fajn tam bydlet a vyrážet do okolí na výlety.

No a my jsme díky ještě probíhajícímu Expu 2025 měli program navíc, nicméně koupili jsme si levnější vstupenky pouze na večer po 17hod, protože celý den na Expu se nám trávit nechtělo. A dobře jsme udělali, stejnak bychom nestihli o moc víc, a tu atmosféru jsme načerpali i tak. Plznička v našem českém pavilonu samozřejmě nesměla chybět :) Lidí samozřejmě všude plno, fronty na všechno, je potřeba s tím počítat. Jsme rádi, že jsme toho využili a na Expo se podívali, ale úplně nám to stačilo a podruhé už bychom asi nepotřebovali jít. Byli jste někdy někdo na Expu? Jaké jste z toho měli pocity?

Kavárny: Kura coffee (čtvrť Tsuruhashi), Maze Cafe Market (čtvrť Namba); snídaně: UnReal Bake & Cafe Bar (čtvrť Namba); pivo/cider: Schwa2 UraNamba; jídlo: Pizza di Mario (pokud už budete přejezení japonské kuchyně ke konci pobytu jako my, jen počítejte s tím, že je vevnitř kvůli pizza peci hrozné vedro a berou pouze hotovost), Curry House CoCo na katsu curry (řetězec podobně jako Kura Sushi, najdete po celém Japonsku)

Kjóto

Tady schválně začnu asi jediným negativem, abych pak Kjóto mohla opěvovat, protože z měst se nám tam líbilo rozhodně nejvíc. Ale nepříjemně nás překvapila místní doprava - po Osace a Tokiu, kde jezdí metro úplně všude, bylo zjištění, že v Kjótu jsou jen dvě linky metra a zbytek obsluhují autobusy, dost šokující. Ono to dává smysl, jak už jsem psala, je to historické město a tu infrastrukturu pro takový nápor turistů zkrátka nemá vybudovanou. Každopádně trčet tak dlouho v autobusech, které během 20 minut jízdy udělají 16 zastávek, a ještě do toho Xkrát stojí na červenou a/nebo v zácpě, bylo fakt výživné. Tak si na to obalte nervy, ono vám nic jiného stejně nezbývá!

My jsme objevování začali u Kitano Tenmangu chrámu, který jsme měli kousíček od ubytování. Je to takový klidnější chrám, kde nepotkáte mraky turistů, ale přitom je velký a nádherný. Další chrám už turistický rozhodně je, ale právem - Kinkaku-ji je chrám pokrytý pláty pravého zlata a ční se nad jezírkem, na jehož hladinu se krásně odráží. Nám vyšlo ten den luxusní počasí, takže to byla parádní podívaná a u některých fotek byste možná řekli, že ani nejsou moje, ale stažené z Googlu. Kdybyste se spokojili se stříbrem místo zlata, a tím pádem s menším množstvím lidí, tak zvolte chudšího bráchu Ginkaku-ji (ano, vůbec se to neplete) na druhé straně města. Za mě ovšem nejlepší chrám nese název Okazaki - z fotek velice jednoduše poznáte proč. Tohle bylo už ke konci našeho pobytu, takže náš králíček Oliver už mi fakt hodně chyběl <3

Další den naše první ranní kroky mířily k Arashiyama Bamboo Forest, známému bambusovému lesu, který je ovšem součástí daleko většího přírodního komplexu, takže kromě pořádně vysokých a tlustých bambusů můžete navštívit třeba i Arashiyama Monkey Park, kde se volně pohybují makaci. Není třeba se jich bát, nic vám neseberou, když jim nebudete ukazovat jídlo a budete dodržovat pár jednoduchých pravidel. Cesta vede do poměrně strmého kopce, takže si dáte pěkně do těla, ale odměnou vám bude krásná vyhlídka na celé Kjóto a třeba jako my budete mít štěstí i na mláďátka, která byla neskutečně rozkošná!

Z Arashiyamy jsme se převezli busem na druhou stranu města, omrkli místní hřbitov (protože i to je součástí kulturu, tak nás to zajímalo, plus Higashi Otani Cemetery je na kopci, takže jsme měli další zajímavou vyhlídku) a přes Yasaka Shrine a Stepping Stones přes řeku Kamo mířili do Kyoto Gyoen National Garden, obrovského parkového komplexu, kde se nachází císařský palác. Ten jsme kvůli krátké otevírací době nestihli, ale stejně už jsme byli tak uchození, že nám to extra nevadilo.

Na závěr jsem si nechala slavnou stezku Fushimi Inari, kam jsme se vydali na závěr našeho pobytu v Kjótu a přivstali jsme si - z vlaku jsme vystupovali po půl 8 a počet lidí nám napovídal, že možná se nám podaří vyfotit nějaké fotky, kde budeme v oranžových branách sami. A taky, že jo. Ve spodní polovině těch možností nebylo zas až tolik, ale v půlce to většina lidí vzdá a dál nahoru už nejde, takže pak se těch možností otevře spousta. Celý výstup nahoru i s častým focením nám zabral skoro hodinku, dolů už to šlo rychleji, nicméně když jsme kolem 9:15 byli ve spodní polovině, byli jsme fakt rádi, že jsme se tam vydali tak brzo. Na branách jsou mimochodem napsaní sponzoři a datum, kdy danou bránu podpořili. Líbilo se nám, jak se střídají větší a tlustší torii (brány) s menšími a tenčími, zároveň některé byly už starší a oranžová barva vybledlá, zatímco některé byly nově opravené a zářivě oranžové. Stezka primárně slouží jako poutní cesta, podél bran najdete několik menších chrámů a míst na pomodlení, ale jak správně tušíte, spíše je zaplavená turisty než poutníky. Ať už je váš účel cesty jakýkoliv, Fushimi Inari moc doporučujeme, je to opravdu must-see.

Kavárny: Kurasu Kyoto Stand (kousek od hlavního nádraží), jídlo: Mos Burger (lokální fast food řetězec, který můžeme fakt doporučit - burgery, co vypadají jako v reklamě, a chutnají fakt náramně, lepší než Mekáč!), Ichiran ramen (slavný "introvertní" ramen řetězec, kde když nechcete, nemusíte s nikým mluvit, a tonkotsu ramen mají fakt výborný)

Možná si říkáte, kde je čtvrť Gion a ten slavný pohled na bývalé působiště geish. No, tak to jsme bohužel nestihli. Je to jedno z těch míst, kde chcete být fakt brzo, a na to nám nevycházely dny. Tak si to necháme na příště :) V příštím článku se těšte na zážitky a tipy z Tokia a nedaleké Kamakury. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!