Dazzlicious

Ahojte! Dnešní článek bude docela nezvyklý, hodně psací a přemýšlecí. Květnové téma naší společné výzvy Brno bloguje je pro májový měsíc velmi trefné - láska. Dá se pojmout mnoha způsoby a z mnoha úhlů, já jsem se rozhodla věnovat se sebelásce. Zkusím vám popsat, co pro mě tohle slovo znamená a jak jsem došla k tomu, že mám sama sebe ráda.

Stejně tak jako spoustu našich vlastností, zvyků a vzorců chování, i vnímání lásky ke druhým a k sobě samému určuje výchova od raného věku. Jak asi víte, jsem jedináček, mamčino vymodlené dítě. O jedináčcích se často říká, že bývají rozmazlení, protože veškerá pozornost po celou dobu jejich růstu a dospívání je věnovaná jen jim. Já musím říct, že jsem v tomto výjimkou, mamka mě nikdy nevychovávala tak, abych se cítila rozmazlovaná. Samozřejmě mě v určitém smyslu rozmazlovala a dopřávala mi to, co mi na očích viděla, pokud to bylo v jejich silách. Ale nikdy to nešlo přes nějakou mez a nestal se ze mě sobeček, co si uzurpuje všechno pro sebe. Byla jsem vedena k tomu, že mi nic jen tak nespadne do klína a pokud se v životě chci mít dobře, musím na sobě pořád makat.

Rodiče mě vždycky měli a mají rádi, a i přes to, že jsme měli svoje problémy a nepříjemné situace, máme spolu dobrý vztah. Vždycky mě podporovali a snad nikdy jsem od nich neslyšela, že jsem blbá, tlustá nebo škaredá. Takže jsem žádný podnět k tomu, abych se neměla ráda, od mých nejbližších nedostala.

Pak je tu samozřejmě širší okolí jako spolužáci ve škole, děti na táborech a v kroužcích, první lásky apod. Tihle lidi vás najednou i neškodnou poznámkou nebo komentářem můžou ranit, říct vám něco, co jste doma neslyšeli, a vy nad tím začnete přemýšlet, začne vám to vrtat hlavou - co když oni mají pravdu? Mně se třeba často stávalo, že se mi děcka smály za to, že mám křivé zuby a žlutý pruh přes horní jedničky, který se mi vytvořil po tom, co mi vypadly mléčné zuby a narostly ty stálé. I když jsem si zuby čistila, dost se mi kazily (což ostatně platí doteď), a rovnátka jsem nosívala jen vyndavací, na ta permanentní zkrátka nebyly finance. Postupně mě to nahlodalo, přestala jsem se usmívat s otevřenou pusou a ze své zuby se styděla. Trvalo mi dlouho, než jsem to přestala řešit a zase se naučila smát se naplno i před cizími lidmi...

Obdobím dospívání jsem si prošla bez nějakých významnějších tělesných změn, prsa mi narostla tak akorát a nikdy jsem s nimi neměla problém :) Zadek a stehna jsem měla geneticky po mamce vždycky trochu větší, ale pak bohužel přišla hormonální antikoncepce a způsobila rychlý váhový nadbytek, který vyústil ve výskyt strií a nepěkných žilek právě v oblasti stehen a zadku. A to víte, že i když jsem v té době chodila s Tomem a ten nic takového neřešil, moje teenage mysl se tím užírala. Dneska už to neřeším a i v plavkách se cítím dobře, nesnažím se nic skrývat.

Vždycky jsem byla docela sportovní dítě a teenager, na základce i na gymplu jsem pravidelně dělala nějaký sport. Vystřídala jsem toho hodně, ale vždycky mě to nějakou dobu bavilo. Ke konci gymplu jsem upustila od street dance a na začátku výšky jsem byla ráda, že stíhám dvojobor a víkendovou brigádu, postupně jsem od sportu tedy úplně upustila. Nějaké pokusy začít s něčím novým, co by mě bavilo, od té doby proběhly, ale bohužel jsem si nenašla nic, co by mě chytlo a u čeho bych zůstala. Zkrátka mám priority jinde a nejspíš i díky tomu, že jsme s Tomem pořád spolu, tak jsem se naučila mít se ráda taková, jaká jsem. Naučila jsem se přijmout, že prostě teď mě sport nebaví, a i když nemám zpevněné tělo, tak tlustá přece nejsem, naštěstí mám dobré zažívání. Nehodlám se kvůli tomu trápit a zkoušet pořád nové a nové sporty, jen proto, abych něco pravidelně dělala, protože by se to mělo.

Kromě těch faktorů, které už jsem zmínila, rozhodně v mém postoji k sebelásce hrála roli i absence Instagramu a nějakých ideálů krásy. Upřímně jsem se nikdy nehonila za tím, abych vypadala jako moje oblíbená herečka nebo zpěvačka, Instagram v době mého dospívání neexistoval, a tak jsem se mohla srovnávat maximálně s kamarádkami. Dokážu si představit, že u mladých holek v dnešní době musí ta cesta k sebelásce být dost těžká, když pořád někde vidí vysportované postavy, vyretušované selfies s dokonalým obočím a vybělené, rovné zuby. Jsem ráda, že mě tohle minulo a nenechám se tím ovlivnit ani teď, kašlu na to, jsem sama sebou, nechci se nikomu přibližovat. A hrozně doufám, že pokud jednou budu mít dceru, tak ji dokážu vychovat tak, aby nad sebou přemýšlela v podobném duchu!

Takže i když mám na kůži plno jizev, znamínek, strií a akné, zuby pořád nemám rovné, nesportuju a rozhodně nejím stoprocentně zdravě, jsem to já. Můj mozek je vycvičený tak, že mé tělo a duši, včetně všech dobrých i špatných vlastností, přijímá a má rád. Moje cesta naštěstí nebyla nijak strastiplná, a i když existuje spousta věcí, nad jejichž nedokonalostí bych se mohla užírat, nedělám to. Netoužím po žádných umělých vylepšeních typu plastika, umělé řasy ani nehty. Ono totiž to, že se mám ráda taková, jaká jsem, hrozně ovlivní i to, jakou auru a náladu vyzařuju kolem sebe. A já jsem a nadále chci být pozitivní :)

Doufám, že vám to dávalo smysl. Nechtěla jsem se nějak extra rozepisovat a zabíhat do podrobností, spíše vám nastínit můj příběh. Dejte mi rozhodně vědět, jak to se sebeláskou máte vy - dospěli jste ve svém životě do bodu, kdy víte, že se máte rádi, a jen tak něco to nezviklá? Jaké trable jste na své cestě museli překonat vy? Budu se na vaše komentáře moc těšit. Díky za přečtení článku a zase brzy ahoj!