Ahojte! Pokračuju v dohánění restů před příchodem miminka a v dnešním článku vás zavedu na naši poslední zahraniční dovolenou na nějakou dobu. Tak trochu symbolicky vedla někam, kde to částečně velmi dobře známe, ale zároveň jsme při ní objevili nové město a jeho zákoutí. Můj Tom byl totiž v Portu před 9 lety na svém Erasmus+ studijním pobytu a já za ním tehdy přiletěla na pár dní na návštěvu, protože z mého stážistického města Nantes létal (a doposud létá) přímý let. No a zatímco ve Francii jsme od té doby byli, v Portugalsku nikoliv, tak nastal čas se tam zase podívat. A k Portu si přidat i hlavní město Lisabon, ve kterém jsme ani jeden ještě nebyli.

Letenky jsme sehnali za ne zcela nízkou cenu, protože jsme přeci jen byli omezení termínem (nechtěla jsem letět po 26. týdnu těhotenství a mít už velké bříško, přeci jen jak Porto, tak Lisabon jsou dost kopcovitá města), kombinací letů Vídeň-Lisabon a Porto-Vídeň nebo naopak, a podobně jako s mamkou na Maltu jsme si připlatili za jedno 10kg odbavené zavazadlo. Nicméně cca 11 tisíc za oba zpáteční pořád není žádná hrůza, ještě v současné situaci skrz válku na Blízkém východě...

Na ubytování v Lisabonu jsme zas takové štěstí neměli - volili jsme oblast úplně mimo centrum, kousek od Mostu 25. dubna, odkud jsme to měli tak na půl cesty mezi historickým centrem a Belémem. Bohužel to byla lehce pochybná ulička a do bytu se vcházelo napřímo z ulice, takže jsme se tam necítili nejbezpečněji ani přes automatický zámek na dveřích. Ale na přespání to stačilo a odměnou nám pak bylo ubytování v Portu, které bylo perfektní. Přímo v centru, ale v klidné uličce, moderní, plně vybavené a atypické svým trámovým stropem. Kdo byste chtěl poslat odkaz, klidně mi napište.

V Lisabonu jsme náš první den po příletu započali v kavárně (Lova coffee and flowers) kousek od ubytování, kde jsme si dali to nejlepší kafe za celou dovolenou. Pokračovali jsme do LX Factory, což je takový historický průmyslový komplex, předělaný na centrum umění, designu a gastra - najdete tam nádherné knihkupectví, spoustu lokálních designérských obchůdků, stylové gastro podniky a dokonce vyšperkované toalety. Součástí byl i venkovní jarmark a samozřejmostí jsou muraly a jiné umělecké instalace v celém areálu. Za nás asi největší highlight Lisabonu.

Z oblasti Alcantara jsme se svezli tramvají až k Belémské věži, která je součástí obranného systému v ústí řeky Tejo do moře. Pěšky se pak dá dojít k Pomníku objevitelů a také ke Klášteru jeronymitů - jak klášter, tak věž jsou součástí seznamu UNESCO. Klášter je prý zevnitř nádherný a připomíná chodby Bradavické školy čar a kouzel, my jsme nicméně neměli lístky koupené dopředu a vypadalo to na dost velkou frontu na vstup, tak jsme dovnitř nešli. Dali jsme si oběd v restauraci O Prado (moc doporučujeme), pak se šli projít do Botanické zahrady a završili to pastelem de nata v prapůvodní výrobně Pasteís de Belém. Pak jsme se opět tramvají přesunuli do centra, trochu to tam pochodili, nakoupili si jídlo na večeři a snídani a jeli na ubytko.

Druhý den v Lisabonu jsme započali setkáním s mojí bývalou kolegyní, nejprve na dopoledním kafíčku v kavárně The Coffee (japonská síť kaváren, nemohli jsme odolat) a pak dlouhou procházkou po centru, kolem výtahu Santa Justa, přes uličky, kterými jezdí historická tramvajová linka 28 s typicky žlutými vozy (svezli jsme se jí později ten den a poprvé se mi stalo, že mě někdo díky bříšku pustil sednout!) až k Time Out Marketu, obrovské food hall, kde si dáte jakékoliv jídlo vás napadne. My jsme neměli až takový hlad, tak jsme si jen namixovali různé menší tapasky, včetně pastel de bacalhau (smažený koláček s treskou), a pak si vzali ještě každý dezertík v podobě queijadas (takový mini cheesecake).

Po rozloučení se s Carinou jsme zamířili zpátky do centra, prošli si uličky okolo Castelo de Sao Jorge a omrkli vyhlídky Santa Luzia a Portas do Sol. Doplnili kalorie v podobě Bifanas do Afonso (na tenko naklepaný marinovaný vepřový plátek v bulce s hořčicí) - za €3,50 za jednu to fakt stálo, i když jsme čekali ve frontě asi 45 minut. No a nemůžu nezmínit ty nejlepší pasteís de nata z Manteigarie, za nás ještě lepší než ty původní z Pasteís de Belém, máslovější, prostě mega mňam. Prošli jsme ještě okolo Pink Street a pak už zamířili zpět na ubytko.

Ráno nás čekal přejezd Flixbusem do Porta, cesta trvá necelé 4 hodiny a autobusy mezi městy jezdí co hodinu za cca 200 Kč na osobu, takže ani nemusíte bookovat moc dopředu. Přijeli jsme tak akorát na pozdní oběd a co jiného si dát v Portu než francesinhu, nabombený sendvič několika druhy masa a uzenin (vegetariáni a vegani přestanou číst), zapečený se sýrem, přelitý omáčkou z portského vína a podávaný s hranolky. Kalorická bomba? Ano. Je to pro každého? Ne. Ale my to milujeme a zasytí to na dlouho. Naše další kroky vedly kam jinam než do kavárny - At Street Coffee - a po check-inu na tom krásném ubytku a krátkém odpočinku jsme se vydali do centra. Prošli jsme se nakonec až na Ribeiru, místní náplavku podél řeky Douro, lemovanou typickými domečky s azulejos, barevnými vzorovanými kachličkami.

Další ráno naše kroky mířily do tržnice Mercado do Bolhao, která je krásně zrekonstruovaná a v horním patře najdete stánky s lokálními hand-made výrobky (něco jako Mint Market), zatímco ve spodní zastřešené části se prodává jídlo, od ovoce a zeleniny, až po čerstvé ryby. Já jsem tam objevila zmrzlinárnu, kde měli v nabídce příchuť pastel de nata, tak jsem neodolala a byla výborná! Přes kavárnu C'alma a cestu autobusem jsme se dostali ke Casa da Música a nedalekému Mercado Bom Sucesso, kde jsme si na oběd dali opět bifanu, akorát na portský styl, tzn. s grilovanými kousky selátka ve vlastní šťávě a podávanou s chipsy. Nemohli jsme vynechat ani Jardins do Palácio de Cristal.

Po refreshi na ubytování jsme se metrem vydali do Vila Nova de Gaia, kde jsem na nějakém blogu našla lokální podnik, kde dělají caipirinhu i v nealko verzi. A pak jsme se přesunuli na podívanou na západ slunce do Jardim do Morro - to nepotřebuje komentář <3

Třetí celý den v Portu jsme odstartovali přejezdem k Matosinhos, místní pláži, kde se dá surfovat. Plán byl projít se podél pláže až k majáku Foz, ale neskutečně foukalo, tak jsme si v okolí pláže dali oběd a k majáku se přesunuli autobusem. Večer jsme ještě prochodili "náplavku" na druhé straně mostu, kde se nachází spousta vinných sklípků s portským vínem (ty jsme ale tentokrát vynechali, Tomovi se nechtělo pít samotnému :)). Následující den už kromě dopolední kávarny a nákupu suvenýrů domů nebyl čas na nic jiného před odjezdem na letiště.

To už bude z našeho portugalského dobrodružství všechno! Jsem ráda, že jsem to i na konci druhého trimestru zvládla (přeci jen ty kopečky a schody dají zabrat i netěhotnému člověku) a společně jsme si užili čas ještě ve dvou <3 Byli jste někdy v Portugalsku? Od spoustu kamarádů a známých vím, že je to opomíjená země - neprávem! Má toho hrozně moc co nabídnout. My bychom kromě pár výletů v okolí Lisabonu chtěli někdy rozhodně zavítat i na jih Portugalska, do oblasti Algarve. Tak uvidíme, kdy se to povede. Díky moc za přečtení a mějte fajn léto :)

Ahojte! Dlouho jsem tady nebyla aktivní a kdo mě nesleduje na Instagramu, nejspíš neví, že čekáme miminko :) Moc se na tuhle zatím největší životní změnu těšíme a pokud to půjde, na cestování a následné sepisování našich zážitků z cest rozhodně nezanevřu. Než se ten malý zázrak vyklube na svět, doženu dva resty - v dubnu 2026 jsme si udělaly týdenní dovolenou s mojí mamkou na Maltu (o tom bude dnešní článek) a v květnu opět týdenní dovolenou s Tomem do Portugalska (na to se těšte příště).

Malta upřímně nikdy nebyla na mém travel seznamu, ale když jsme s mamkou vybíraly, kam letět, a koukaly hlavně na seznam destinací s odletem z Bratislavy, tak to byla ve výsledku nejlepší volba. Letěly jsme klasicky s Ryanairem celkem na 6 nocí a měly připlacený odbavený 10kg kufr (jeden pro obě). Ubytování jsem nám našla v oblasti Sliema, poměrně kousek od letiště a taky kousek od Valletty, hlavního města Malty - apartmánový komplex s přístupem na střechu domu s bazénem (měly jsme štěstí na počasí, takže i v půlce dubna jsme tuhle možnost využily).

Hned po příletu jsme si na letišti koupily 7-denní neomezenou kartičku na místní autobusy a zaplatily jsme si možnost jednodenního výletu na ostrovy Gozo a Comino - €59 na osobu a využily jsme to fakt hodně. Auto jsem si půjčovat nechtěla, na Maltě se jakožto bývalé britské kolonii jezdí vlevo, navíc ty ostrovy mají většinou šíleně zasekanou a chaotickou dopravu, takže i když to ježdění MHD bylo často výživné (narvaný autobusy, co nejezdí načas, někdy vám ani nezastaví když jsou úplně full...), byla jsem za to ráda. Jinak všema deseti doporučuju stáhnout aplikaci Tallinja a spoléhat se jenom na ni - tištěné jízdní řády ani ty, co ukazují Google Maps, vám nepomůžou. Appka ukazuje odjezdy busů v reálném čase a jedině díky ní víte, kdy co odkud a kam jede.

Anglicky se domluvíte naprosto bez problémů a celkově jsou lidi docela přátelští. V obchodech tu narazíte na spoustu typických britských produktů a na to, že je Malta nejmenší zemí EU, tak něco málo si produkují i sami - doporučuju vyzkoušet místní pivo Cisk (čte se "čisk" a i nealko varianta se dá pít), nealko pitíčko Kinnie (něco mezi tonicem, Coca-Colou a negroni), slané taštičky pastizzi (typické jsou plněné hráškem nebo ricottou, ale ty za mě byly takové mdlé, tak klidně jděte do masové varianty,  s kuřecím byla výborná a šťavnatá) a plněný sandwich ftira (typicky s tuňákem a olivami).

Na to, že je Malta poměrně malý ostrov (respektivě tři ostrovy), tak mají díky turismu rozvinutou kávovou kulturu. Opět se mi osvědčila appka Coffee Trip, kterou při cestování ráda používám na vyhledávání výběrových kaváren. Co jsme s mamkou ochutnaly a můžu doporučit: Lot61, Tal-Kafe, Loaf, Coffee Strangers, Victoria Central a Coffee Circus.

A teď už pojďme na námi navštívená místa. Pár lidí z mého okolí se divilo, že jedeme na Maltu na týden a že prý tam nebudeme mít co dělat. Já jsem díky kolegyni z práce měla poměrně dlouhý seznam míst a ani za ten týden se nám ho nepodařilo projet celý. Věřím, že s autem by se to možná dalo, ale my jsme stejně nechtěly lítat jak hadr na holi od jednoho ke druhému, přeci jen mamka už neběhá jako laňka zamlada a já jsem se s rostoucím bříškem taky chtěla trochu šetřit.

Jeden celý den jsme věnovaly Vallettě a prochodily ji křížem krážem. Další den jsme absolvovaly výlet do Mdiny, kde se natáčela část Hry o trůny. Doporučuju zajít si sednout na kus dortu (a když říkám kus, je to fakt pořádný kus, klidně si ho dejte napůl, jinak z toho budete mít neplánovaně oběd tak jako my s mamkou :D) do Fontanella Tea Garden s krásným výhledem z historických hradeb do krajiny. Z Mdiny se dá lehce dojet k Dingli Cliffs, krásným útesům s divokou přírodou.

Třetí den jsme se vydaly zas na druhou stranu ostrova do přístavního městečka Marsaxlokk a i když samotný přístav s barevnými lodičkami je hezký, celkově to pro nás bylo zklamání - nedá se tam nic dělat a nikam okolo jít. Navíc výhled přes moře naproti hyzdí obrovská ropná rafinerie.

Den čtvrtý jsme věnovaly už zmíněnému výletu lodí na ostrovy Gozo a Comino. Samotná plavba zabere dost času, takže na Gozu máte jen hodně málo času aspoň trochu si projít městečko Victoria a místní opevnění, a pak už se zase přesouváte na ostrov Comino a do zátoky Blue Lagoon. To je fakt nádherné místo s azurově modrou vodou, která láká ke koupání (ten den bylo na sluníčku přes 30°C, takže i když voda byla studená, dvakrát jsem se byla namočit a bylo to příjemné osvěžení), ale je to samozřejmě velké lákadlo pro turisty, takže nepočítejte s tím, že si někde normálně lehnete na pláži, i v té půlce dubna tam byla hlava na hlavě a v létě bych to šílenství nechtěla vidět.

Den pátý se úplně nepovedl, měla jsem v plánu projít si část Victoria Lines, sítě turistických stezek, která protíná několik kilometrů hlavního ostrova Malty, nicméně nemají to zrovna dobře značené a navíc pro mamku to byl celkem neschůdný terén, tak jsme to otočily a jely ještě na odpoledne do Valletty. Ale pokud jste outdoorové typy a máte dobrou obuv, běžte do toho, musí to být krásný hike!

Celkově jsem měla z Malty dobrý dojem, je to moc pěkné místo, ale podruhé už bych tam jet nepotřebovala. Vám rozhodně doporučuju jet tam v podobnou dobu jako my, období červen-září bych se vyhla velkým obloukem. Dejte mi vědět, jestli jste na Maltě někdy byli a jak se vám tam líbilo. Mockrát děkuju za přečtení a budu se těšit příště u portugalských dobrodružství!

Ahojte! Poslední článek z našich japonských cest jsem si nechala do nového roku, tak vám všem, kdo to tady ještě čtete, přeju to nejkrásnější do roku 2026 (a hlavně pevné zdraví). Zbývá mi tady pokrýt výlet na sever od Tokia, do národního parku Nikkó, a dva výlety z Kjóta na celkem čtyři místa v Kansai regionu - Himeji, Kobe, Nara a Uji.

Nikkó

Z Tokia naše cesta mířila na sever, z rušného města do klidu přírody. Cesta to je, pravda, poměrně dlouhá, když se vám nechce platit jednou tolik za Limited Express vlak, takže se couráte lokálkou a 3x přestupujete. Ale stojí to hodně za to a strávili bychom tu klidně ještě o noc, možná i dvě víc. My jsme si dopředu koupili Nikkó World Heritage Area pass za 3,000 jenů na osobu, což nám pokrylo cestu tam a tři cesty v rámci té oblasti, nicméně už nám to nevyšlo na cestu zpátky (pass platí 48 hod) a zpětně bychom si pass znovu nepořídili. Dokonce nás kvůli němu ani nechtěli pustit ven z budovy nádraží, kde jsme měli delší přestup a potřebovali jsme si koupit něco na jídlo (děkujeme cizinci seslanému z nebe, který uměl japonsky a zařídil nám to!). Kdybychom si klasicky pípali Suicou, tahle lapálie by se nám nestala.

Samotný park je hodně rozlehlý, takže jsme za ten den a půl čistého času stihli jen zlomek. Bydleli jsme kousek od zastávky vlaku Tobu World Square, kde mimochodem dělají skvělý ramen, ten bodl. Tobu World Square je jinak zábavní park s miniaturami různých světových budov (my jsme z našeho ubytování měli výhled na Dvojčata...), který ale asi není moc navštěvovaný, aspoň ne mimo sezónu - neviděli jsme tam ani nohu. Odtud jsme vyšli pěšky na procházku směrem k další zastávce Kinugawa Onsen, naším cílem byly vodopády Furukama Falls a kousek od nich vyhlídka s visutým mostem na druhou stranu řeky.

Na druhý den jsme vlakem dojeli do Tobu Nikkó stanice a odtud ještě autobusem na zastávku Chuzenji Onsen. Posilnili jsme se kávou a čajem v kavárně Ebisuya, která je spojená s prodejnou keramiky a moc nám tam chutnalo (cash only, doporučujeme). Kegon Falls jsme měli bohužel v mlze, ale čekaly nás další 2 vodopády, tak nás to tak nemrzelo. Procházka podél jezera Chuzenji byla krásná (dokonce jsme viděli opici přeskočit ze stromu na strom!) a Ryuzu Falls ještě krásnější! Navíc na nás vyšlo to nejlepší místo v tamním bistru (Ryuzu no Chaya), takže butadon a powerdon misky s rýží a masem nám chutnaly o to víc.

Cesta dál směrem k Yudaki Falls vedla přes močály a dřevěné stezky, ten začínající podzim tomu dal neskutečné kouzlo, tak jsme se hodně kochali. Ale taky jsme se chvilkami celkem báli - všude jsou cedule "pozor na medvědy", po cestě jsme potkali několik míst se zvonem, který by měl mědvedy vyplašit, a spousta turistů chodila s malými zvonečky připevněnými na batozích. Medvědi v Japonsku nejsou nic extra výjimečného a v poslední době jejich útoky na lidi začaly být častější. Možná si ten zvoneček raději vemte, jestli vám to přidá na klidu.

Odtud jsme se odvezli busem zase zpátky do Tobu Nikkó a pak vlakem na ubytko. Nestihli jsme vůbec prozkoumat World Heritage oblast, kde se nachází krásný Shinkiyo most, Tóšógú a další chrámy, ale na to bychom potřebovali další den… Tak třeba příště :) A vy si na Nikkó vyhraďte aspoň 3 noci! Za nás to byla jedna z nejkrásnějších částí Japonska, co jsme viděli. A celkově při naší příští cestě plánujeme zařadit daleko více přírody než poprvé.

Himeji

Do Himeji nás nalákal kamarád, který tam byl při prezidentově návštěvě Japonska a z jehož fotek se nám tamější hrad moc líbil. Od Toma jsem navíc zjistila, že se tam natáčel nějaký starý Bond movie se Seanem Connerym, tak kdo jste Bond fanoušek, asi se nad Tomovou pózou před hradem nebudete pozastavovat :D Nicméně dovnitř do hradu jsme nechtěli jít, my na to moc nejsme, nevěděli jsme moc dopředu, který den v Himeji budeme, a když jsme pak na místě viděli ty šílené fronty, tak jsme byli rádi, že jsme to omrkli jen z exteriéru. Tím pádem jsme si daleko víc užili zahrady Koko-en, které můžeme moc doporučit.

Velice příjemně nás překvapila kavárna Nakazaki Coffee Roaster, kde nám pan majitel udělal fakt výborný filtr ze zrn, která jsme si vybrali z asi desítky možností. Dali jsme se s ním do řeči, anglicky sice moc neuměl, ale zvládli jsme to. Na to, že pán nikdy v životě nebyl mimo Japonsko, tak umí udělat kafe jako z nějaké berlínské kavárny tzv. třetí vlny. Prodávali tam i takové ty filtry to-go, co jen nasadíte na hrnek, zalijete a máte lahodnou kávu i na cestách, a taky zrnka na váhu. My jsme si řekli, že kávových suvenýrů už máme dost, ale zpětně možná trochu litujeme, že jsme si aspoň něco nevzali. Každopádně si tam zajděte, je to hned na rohu parku, přes který už se jde do areálu hradu Himeji.

Kobe

Po cestě vlakem z Himeji do Kobe jsme měli o zábavu postaráno, protože se s námi dal do řeči jeden Ind, který v Himeji žije už 12 let. Japonci se s vámi jen tak do řeči nedají, tak jsme využili aspoň této příležitosti a poptali se na pár věcí, co nás zajímaly, a zároveň předali nějaké české zajímavosti. Cesta nám příjemně utekla a bylo to tak milé, že si ještě občas napíšeme na Instagramu :)

Naše první kroky mířily do předem vybraného podniku, který nabízí levnější obědové ceny na wagyu steaky. Protože wagyu je něco, co jsme rozhodně chtěli ochutnat, ale zase se nám za něj nechtělo vypláznout několik tisíc. Tady to vyšlo na cca 500 Kč na osobu za asi 100g steak, porci rýže, zeleniny, omáčky a po jídle džus nebo ledovou kávu. A byl to parádní zážitek - všechno se připravuje přímo před vámi a steak se jenom rozlývá na jazyku, mňam, hned bych si dala zase. Jenže Kobe wagyu se mimo Japonsko vůbec nevyváží...

Po obědě jsme se šli napřed projít do čtvrti Kitano, která je známá svými evropskými domky, z nichž některé slouží i jako muzea. Je to hodně do kopce, tak pozor na to. Pak jsme došli přes Meriken Park (což vůbec není park, jen betonová promenáda u vody, i když na mapách to je vedeno jako zelená plocha) až do přístavu Kobe Harborland. Dost to tam žilo a věřím, že v sezóně a ještě navečer, až je všechno osvětlené, to může být hodně super.

Nara

Cesta z Kjóta do Nary netrvá nijak dlouho a je jednoduché se tam dostat přímo - jezdí tam buď Nara Line nebo Kintetsu-Kyoto Line, obě časově i cenově podobné. My jsme na cestu tam zvolili Kintetsu-Kyoto (o chlup rychlejší) a zpátky Nara Line, protože jsme se ještě po cestě zastavovali v Uji, a přes něj jezdí jenom Nara Line.

Park Nara s jelínky sika byl jedním z našich “must see” cílů a jedna ze skladeb od alt-J na toto téma mi v mém Instagramovém příspěvku nesměla chybět! Jaké bylo naše překvapení, když jsme jeleny začali potkávat ještě před vstupem do parku, někteří leželi v příkopě u cesty, jiní přecházeli přes přechod, další už se zdravili s turisty na chodníku. V samotném parku jich bylo fakt mraky! Dají se pro ně za 200 jenů koupit sušenky, jsou na ně zvyklí a budou žebrat, ale většina se vám ukloní. Někteří jsou ovšem pěkní drzouni a budou vás tahat za sukni nebo popruhy od batohu (aneb pro jídlo cokoliv :D).

Stojí za to si zajít dovnitř do chrámu Tódaidži, kde je obrovská socha Buddhy, a chrám Kófukudži musí být taky krásný, jen se momentálně opravuje (tzn. do roku 2030 smůla). Z kaváren můžeme doporučit CHAMI Specialty Coffee Roaster, mají i luxusní dezerty. Ještě jsme dost náhodně narazili na velmi známý podnik (Nakatanidou), kde dělají výborné mochi, včetně názorné ukázky "mlácení" rýžového těsta v přímém přenosu několikrát denně - je to fakt sranda vidět a slyšet :) A mochi mají fakt výborné, za 200 jenů jsme si koupili jeden ještě teplý kousek a byl mňam (Tom to moc nemusí, tak jsem měla většinu já).

Uji

Do Uji jsme se chtěli zastavit jen na krátko. Jsou tam matcha plantáže, ze kterých se prý vyrábí jedna z těch nejlepších matchí v Japonsku. Tak kde jinde dát třetí šanci tomu "zelenýmu brčálu" než přímo v podniku u těch plantáží? No, rozhodně to nedoporučujeme, byla to paradoxně nejhorší matcha z těch tří, co jsme v Japonsku ochutnali... Ale pokud jste fakt matcha lovers, dají se tam rezervovat workshopy, kde si matchu připravíte sami od namletí usušených lístečků až po rozmíchání metličkou v hrnečku. No a v nákupní uličce v centru městečka najdete all-matcha-everything.

Kromě matcha tématiky je Uji vyhledávaným cílem díky chrámu Bjódo-in. Ten je významný tím, že je vyobrazen na minci v hodnotě 10 jenů. Takže až uvidíte lidi, co se fotí s mincí v ruce a chrámem v pozadí, nedivte se. V ceně vstupu do parku je i muzeum, ovšem do chrámu samotného se nedostanete, to už je taková japonská klasika - museli byste si připlatit.

No a tímto jsem se už opravdu plně vyčerpala! Pokusím se vám připravit ještě nějaké krátké recenze kosmetiky, kterou jsem si z Japonska přivezla a už ji mám téměř všechnu otestovanou. A pak už dám s Japonskem pokoj, do té doby, než se rozhodneme tam jet znovu :) Kdybyste měli jakékoliv otázky, tak se ptejte. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! V minulém článku jsem vás provedla Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto. Tentokrát se podíváme podrobněji na hlavní město Japonska Tokio, které je nejlidnatějším městem na světě. Ve městě samotném žije 14 miliónů obyvatel a s aglomerací se to vyšplhá až na 38 miliónů. Nepředstavitelné, co? Ani několik týdnů pouze v Tokiu by vám nestačilo na to, abyste ho prozkoumali celé. My si na něj vyhradili původně 5 nocí, nakonec jsme jich tam strávili 7, a i tak jsme byli schopní navštívit jen pár čtvrtí. Přidám sem ještě jednodenní výlet do Kamakury, města, kterému se přezdívá Tokijské moře, protože je to co by kamenem dohodil (na japonské poměry) a obyvatelé hlavního města tam rádi jezdí surfovat a válet se na pláži. Na závěr nebudou chybět tipy na kavárny s výběrovou kávou a restaurace/bistra.

Tokio - Shibuya a Harajuku

Čtvrť Shibuya je nejznámější svou ikonickou křižovatkou Shibuya crossing. Ta nás ráno v 9hod překvapila tím, jak byla prázdná, tak jsme se vrátili ještě později odpoledne a to už byla vytíženější. Nicméně ve špičce na jednu zelenou přejde až 3000 lidí. Pro vyhlídku shora zadarmo si vyjeďte na Shibuya Scramble Square nebo Shibuya Hikarie. Určitě se nevyplatí si za vyhlídku platit, z těchto dvou budov křižovatku uvidíte pěkně.

V Harajuku jsme si prošli obrovský Yoyogi park a samozřejmě Meiji Jingu chrám, kde jsme našli i český psané přáníčko. Vyšli jsme příhodně u nákupní třídy, kde jsme narazili na Harry Potter obchod, takže ten se vynechat nemohl a padly tam první suvenýry. Když už jsme nestíhali jít v Osace do Warner Bros studií, musela jsem si to vynahradit aspoň tady. Kromě HP store tu má obrovský obchod i síť prodejen kosmetiky Cosme, ale kosmetiku jsem nakupovala ve velkém až na konci našeho pobytu, takže tady jsem to jen omrkla, ale daly by se tam strávit hodiny.

Z jídla a pití jsme ochutnali poprvé hovězí wagyu, ve formě roastbeefu se syrovým žloutkem, rýží, zeleninou a omáčkami. Moc doporučujeme Iyoshi colu, kterou vám udělají jako koncentrovaný sirup se sodou, citronem a japonským kořením do sáčku s ledem.

Tokio - Shinjuku

Až se vymotáte ze stanice metra a vlaku Shinjuku, která je ta nejvytíženější na světě a denně odbaví 3,6 milionů cestujících, tak se vydejte vyklidnit se do Shinjuku Gyoen National Garden. Shinjuku pak své největší kouzlo získává až po setmění, koneckonců je to známá zábavní čtvrť s automaty, casiny, bary, kluby, love hotely, bordely, apod., takže tam to začíná žít až za tmy. Projděte se uličkami Golden Gai a Omoide Yokocho a pokud na rozdíl od nás budete mít síly, zůstaňte na nějaký street food a drink. A omrkněte kočičí reklamu na velké obrazovce hned u stanice, plus sochu psa Hachiko.

Do čtvrti Shinjuku jsme se mrkli ještě na závěr našeho objevování Tokia, abychom na něj mrkli z výšky a zdarma. Konkrétně z Tokio Metropolitan Government building, ze severní věže, kam chodí méně lidí. Pokud máte čas, klidně si dejte tu jižní. Ta je otevřená déle a je oblíbená na západ slunce nebo pohledy na noční město. Pokud tam budete chtít jít hned ráno jako my, dejte si pozor, abyste neudělali stejnou chybu. Google Maps vám sice budou ukazovat, že budova je otevřená od 8hod ráno, ale vyhlídka na obou věžích se otevírá až v 9:30.

Tokio - Asakusa, Ginza, Roppongi/Azabudai

Dalších několik dní v Tokiu jsme strávili v těchto čtvrtích, z nichž celkově se nám nejvíce líbila Asakusa a tamější chrám Senso-ji. Kousek tradičního v ultramoderním velkoměstě, včetně spousty Japonek i cizinek oblečených do tradičních kimon. Tím, jak je ze zahrad chrámu vidět Tokyo Skytree, tak se tyhle dva světy hezky mísí. Nákupní ulice na potřeby do domácnosti (Kappabashi) se nám taky moc zamlouvala a pořídili jsme tam první pořádné suvenýry - japonský nůž a keramické šálky a mističky. Večer už jsme se šli mrknout akorát na osvětlený Tokyo Skytree a Asahi Flame nebo-li "zlaté hovínko".

Ginza nás celkem zklamala. Je to nákupní čtvrť, kde má spousta japonských značek své flagship stores, včetně např. Uniqlo. Nicméně jsou to vesměs dražší, víc fancy obchody, takže nic pro nás. Nicméně spot na ochutnání jedné japonské speciality a tip na výběrovou kávu mám, tak kdybyste tam nějaký čas trávili, mrkněte pak na konec článku.

Teamlab Borderless byl pak zážitek sám o sobě pro všechny naše smysly. Je to galerie umění / digitální muzeum, těžko se to popisuje. Přecházel nám zrak, sluch a čich a hmat jsme taky hojně zapojili. Z některých optických iluzí se nám až zatočila hlava! Strávit tam 2,5hod nebyl vůbec žádný problém. Moc doporučujeme tohle místo navštívit. V Tokiu je ještě druhá podobná galerie s názvem Teamlab Planets a v říjnu 2025 se nově otevřel Teamlab Biovortex v Kjótu. Tak si jen dopředu zjistěte, co z těchto tří by vás mohlo bavit nejvíc, a bookněte si dopředu lístky - na místě je neseženete. Cenově to mají rozfázované podle dne a času, nás lístky vyšly na cca 700 Kč na osobu (dají se sehnat krapet levnější, ale i o kus dražší).

Zužitkovali jsme tip z Instagramu, který rádi předáváme dál: Ze stanice Shimbashi (kousek odtamtud jsou mimochodem moc pěkné zahrady Hamarikyu) se projeďte nadzemkou, která nemá řidiče, takže místo toho máte panoramatický výhled z předního vagonu. Jedná se o Yurikamome line. Přejeďte přes Rainbow bridge a vystupte na zastávce Odaiba. Najednou si budete díky menší kopii Sochy svobody připadat jako v NYC.

Co určitě nesmím vynechat, je zážitek v podobě jedné noci v kapslovém hostelu. Nejsme ani jeden klaustrofobik a nevadilo nám dát si jednu noc odděleně (ženy a muži zvlášť), takže jsme si rezervovali každý jeden sleeping pod v 9h nine hours Akasaka sleep lab, včetně spánkového reportu s vyhodnocením kvality spánku. A musím říct, že to bylo super! Při check inu dostanete kartičku ke své skříňce, do ní si odložíte své věci (větší zavazadlo se tam nevleze, ale nemají problém vám ho nechat v úschovně), vezmete si plátěnou tašku s ručníky, papučky a pyžamem a pak už jdete jen do společných sprch (v klidu se sami zamknete do kabinky, o soukromí se nebojte) a do spací místnosti s jednotlivými kapslemi. Je tam poměrně dost prostoru i na sednutí, čekali jsme to stísněnější. Spánkový report, co nám pak přišel do mailu, byl extra podrobný a zajímavý, tak si doporučujeme pro srandu těch pár korun připlatit. V ceně noclehu máte i snídani v nedalekém Komeda Coffee (= ledová káva a malá houstička s máslem, takže si stejně něco přikoupíte, ale jako dát za noc cca 700 Kč na osobu a mít všechno tohle nám přišlo skvělý). Pokud cestujete sólo, je to značka ideál.

Kavárny: Coffee Supreme (čtvrť Shibuya), Verve Coffee Roasters (celkem 4 pobočky v Tokiu), Roar Coffee (čtvrť Ginza), Sol's Coffee Roastery (mezi zastávkami Asakusabashi a Kuramae); snídaně: Original Pancake House (čtvrť Shinjuku); jídlo: Soba Shinsu-ya (soba nudle, čtvrť Shinjuku); Sukiya (řetězec s gjúdonem - miska rýže s masem a cibulí v omáčce, někdy i s vajíčkem nahoře); Marugame Seimen (řetězec s udon nudlemi); Hitsumabushi Bincho (buď Marunouchi nebo Mitsukoshi obchodní centrum - tady ochutnáte grilovaného úhoře a je to sice dražší špás, ale stojí to za to, bylo to vynikající)

Kamakura

Pobřežní město Kamakura kdysi bývalo de facto hlavním městem Japonska, protože tam sídlil šogún. Dnes, jak už jsem předestřela v úvodu článku, je oblíbenou turistickou destinací nejen obyvatel Tokia. Podle toho, odkud v Tokiu vyrážíte, se tam dostanete za hodinu až hodinu a 3/4. Mezi největší lákadla patří velká socha Buddhy (Kōtoku-in) a chrámový komplex Kenchō-ji / Hansōbō.

Socha Buddhy nás celkem zklamala, okolo není nic dalšího a ani to není zas až tak vysoké. Tak jsme se pěšky začali přesunovat do kavárny na doporučení našich kamarádů, Café Gula, kterou vede kouzelná japonská babička, která miluje Bedřicha Smetanu, českou filharmonii a Prahu. Tak pokud se v Kamakuře někdy ocitnete, běžte ji tam podpořit a říct jí, že jste z Česka. Ty koláčky a matcha/kafe/čaj dohromady za v přepočtu asi 43 Kč za to fakt stojí.

Posilnění z kavárny jsme se vydali, opět pěšky (hromadná doprava tam moc nefunguje) směrem k chrámovému komplexu, akorát jsme k němu přišli shora, ne tak úplně oficiální cestou :D Odměnou nám byl výhled na moře a postupné klesání, takže nakonec jsme byli rádi, že jsme zvolili tento nekonvenční směr. Vstupné stálo myslím 500 jenů a ten komplex je obrovský, líbilo se nám tam moc. Ta japonská zenová zahrada s jezírkem a tak neskutečně jasně zelenou travičkou byla nádherná! Podařilo se nám tam potkat i novomanželský pár, který se zrovna fotil, tak to bylo také super pozorovat, jak to probíhá v tradičních úborech, včetně takového toho červeného paraplíčka.

Zpátky jsme pak jeli ze stanice Kita-Kamakura a hodně pozdní oběd jsme si dali až v Tokiu, v Kamakuře toho na výběr moc nebylo. Celkově to ale hodnotíme jako podařený jednodenní výlet pryč z Tokia.

A to by pro tentokrát zase stačilo. V posledním článku z Japonska už mi zbývá pokrýt "jen" národní park Nikkó a výlety v Kansai regionu okolo Kjóta a Osaky, tak se těšte na zážitky z Nary, Himeji, Kobe a Uji. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!