Konnichiwa! V minulém článku jsem vás provedla Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto. Tentokrát se podíváme podrobněji na hlavní město Japonska Tokio, které je nejlidnatějším městem na světě. Ve městě samotném žije 14 miliónů obyvatel a s aglomerací se to vyšplhá až na 38 miliónů. Nepředstavitelné, co? Ani několik týdnů pouze v Tokiu by vám nestačilo na to, abyste ho prozkoumali celé. My si na něj vyhradili původně 5 nocí, nakonec jsme jich tam strávili 7, a i tak jsme byli schopní navštívit jen pár čtvrtí. Přidám sem ještě jednodenní výlet do Kamakury, města, kterému se přezdívá Tokijské moře, protože je to co by kamenem dohodil (na japonské poměry) a obyvatelé hlavního města tam rádi jezdí surfovat a válet se na pláži. Na závěr nebudou chybět tipy na kavárny s výběrovou kávou a restaurace/bistra.

Tokio - Shibuya a Harajuku

Čtvrť Shibuya je nejznámější svou ikonickou křižovatkou Shibuya crossing. Ta nás ráno v 9hod překvapila tím, jak byla prázdná, tak jsme se vrátili ještě později odpoledne a to už byla vytíženější. Nicméně ve špičce na jednu zelenou přejde až 3000 lidí. Pro vyhlídku shora zadarmo si vyjeďte na Shibuya Scramble Square nebo Shibuya Hikarie. Určitě se nevyplatí si za vyhlídku platit, z těchto dvou budov křižovatku uvidíte pěkně.

V Harajuku jsme si prošli obrovský Yoyogi park a samozřejmě Meiji Jingu chrám, kde jsme našli i český psané přáníčko. Vyšli jsme příhodně u nákupní třídy, kde jsme narazili na Harry Potter obchod, takže ten se vynechat nemohl a padly tam první suvenýry. Když už jsme nestíhali jít v Osace do Warner Bros studií, musela jsem si to vynahradit aspoň tady. Kromě HP store tu má obrovský obchod i síť prodejen kosmetiky Cosme, ale kosmetiku jsem nakupovala ve velkém až na konci našeho pobytu, takže tady jsem to jen omrkla, ale daly by se tam strávit hodiny.

Z jídla a pití jsme ochutnali poprvé hovězí wagyu, ve formě roastbeefu se syrovým žloutkem, rýží, zeleninou a omáčkami. Moc doporučujeme Iyoshi colu, kterou vám udělají jako koncentrovaný sirup se sodou, citronem a japonským kořením do sáčku s ledem.

Tokio - Shinjuku

Až se vymotáte ze stanice metra a vlaku Shinjuku, která je ta nejvytíženější na světě a denně odbaví 3,6 milionů cestujících, tak se vydejte vyklidnit se do Shinjuku Gyoen National Garden. Shinjuku pak své největší kouzlo získává až po setmění, koneckonců je to známá zábavní čtvrť s automaty, casiny, bary, kluby, love hotely, bordely, apod., takže tam to začíná žít až za tmy. Projděte se uličkami Golden Gai a Omoide Yokocho a pokud na rozdíl od nás budete mít síly, zůstaňte na nějaký street food a drink. A omrkněte kočičí reklamu na velké obrazovce hned u stanice, plus sochu psa Hachiko.

Do čtvrti Shinjuku jsme se mrkli ještě na závěr našeho objevování Tokia, abychom na něj mrkli z výšky a zdarma. Konkrétně z Tokio Metropolitan Government building, ze severní věže, kam chodí méně lidí. Pokud máte čas, klidně si dejte tu jižní. Ta je otevřená déle a je oblíbená na západ slunce nebo pohledy na noční město. Pokud tam budete chtít jít hned ráno jako my, dejte si pozor, abyste neudělali stejnou chybu. Google Maps vám sice budou ukazovat, že budova je otevřená od 8hod ráno, ale vyhlídka na obou věžích se otevírá až v 9:30.

Tokio - Asakusa, Ginza, Roppongi/Azabudai

Dalších několik dní v Tokiu jsme strávili v těchto čtvrtích, z nichž celkově se nám nejvíce líbila Asakusa a tamější chrám Senso-ji. Kousek tradičního v ultramoderním velkoměstě, včetně spousty Japonek i cizinek oblečených do tradičních kimon. Tím, jak je ze zahrad chrámu vidět Tokyo Skytree, tak se tyhle dva světy hezky mísí. Nákupní ulice na potřeby do domácnosti (Kappabashi) se nám taky moc zamlouvala a pořídili jsme tam první pořádné suvenýry - japonský nůž a keramické šálky a mističky. Večer už jsme se šli mrknout akorát na osvětlený Tokyo Skytree a Asahi Flame nebo-li "zlaté hovínko".

Ginza nás celkem zklamala. Je to nákupní čtvrť, kde má spousta japonských značek své flagship stores, včetně např. Uniqlo. Nicméně jsou to vesměs dražší, víc fancy obchody, takže nic pro nás. Nicméně spot na ochutnání jedné japonské speciality a tip na výběrovou kávu mám, tak kdybyste tam nějaký čas trávili, mrkněte pak na konec článku.

Teamlab Borderless byl pak zážitek sám o sobě pro všechny naše smysly. Je to galerie umění / digitální muzeum, těžko se to popisuje. Přecházel nám zrak, sluch a čich a hmat jsme taky hojně zapojili. Z některých optických iluzí se nám až zatočila hlava! Strávit tam 2,5hod nebyl vůbec žádný problém. Moc doporučujeme tohle místo navštívit. V Tokiu je ještě druhá podobná galerie s názvem Teamlab Planets a v říjnu 2025 se nově otevřel Teamlab Biovortex v Kjótu. Tak si jen dopředu zjistěte, co z těchto tří by vás mohlo bavit nejvíc, a bookněte si dopředu lístky - na místě je neseženete. Cenově to mají rozfázované podle dne a času, nás lístky vyšly na cca 700 Kč na osobu (dají se sehnat krapet levnější, ale i o kus dražší).

Zužitkovali jsme tip z Instagramu, který rádi předáváme dál: Ze stanice Shimbashi (kousek odtamtud jsou mimochodem moc pěkné zahrady Hamarikyu) se projeďte nadzemkou, která nemá řidiče, takže místo toho máte panoramatický výhled z předního vagonu. Jedná se o Yurikamome line. Přejeďte přes Rainbow bridge a vystupte na zastávce Odaiba. Najednou si budete díky menší kopii Sochy svobody připadat jako v NYC.

Co určitě nesmím vynechat, je zážitek v podobě jedné noci v kapslovém hostelu. Nejsme ani jeden klaustrofobik a nevadilo nám dát si jednu noc odděleně (ženy a muži zvlášť), takže jsme si rezervovali každý jeden sleeping pod v 9h nine hours Akasaka sleep lab, včetně spánkového reportu s vyhodnocením kvality spánku. A musím říct, že to bylo super! Při check inu dostanete kartičku ke své skříňce, do ní si odložíte své věci (větší zavazadlo se tam nevleze, ale nemají problém vám ho nechat v úschovně), vezmete si plátěnou tašku s ručníky, papučky a pyžamem a pak už jdete jen do společných sprch (v klidu se sami zamknete do kabinky, o soukromí se nebojte) a do spací místnosti s jednotlivými kapslemi. Je tam poměrně dost prostoru i na sednutí, čekali jsme to stísněnější. Spánkový report, co nám pak přišel do mailu, byl extra podrobný a zajímavý, tak si doporučujeme pro srandu těch pár korun připlatit. V ceně noclehu máte i snídani v nedalekém Komeda Coffee (= ledová káva a malá houstička s máslem, takže si stejně něco přikoupíte, ale jako dát za noc cca 700 Kč na osobu a mít všechno tohle nám přišlo skvělý). Pokud cestujete sólo, je to značka ideál.

Kavárny: Coffee Supreme (čtvrť Shibuya), Verve Coffee Roasters (celkem 4 pobočky v Tokiu), Roar Coffee (čtvrť Ginza), Sol's Coffee Roastery (mezi zastávkami Asakusabashi a Kuramae); snídaně: Original Pancake House (čtvrť Shinjuku); jídlo: Soba Shinsu-ya (soba nudle, čtvrť Shinjuku); Sukiya (řetězec s gjúdonem - miska rýže s masem a cibulí v omáčce, někdy i s vajíčkem nahoře); Marugame Seimen (řetězec s udon nudlemi); Hitsumabushi Bincho (buď Marunouchi nebo Mitsukoshi obchodní centrum - tady ochutnáte grilovaného úhoře a je to sice dražší špás, ale stojí to za to, bylo to vynikající)

Kamakura

Pobřežní město Kamakura kdysi bývalo de facto hlavním městem Japonska, protože tam sídlil šogún. Dnes, jak už jsem předestřela v úvodu článku, je oblíbenou turistickou destinací nejen obyvatel Tokia. Podle toho, odkud v Tokiu vyrážíte, se tam dostanete za hodinu až hodinu a 3/4. Mezi největší lákadla patří velká socha Buddhy (Kōtoku-in) a chrámový komplex Kenchō-ji / Hansōbō.

Socha Buddhy nás celkem zklamala, okolo není nic dalšího a ani to není zas až tak vysoké. Tak jsme se pěšky začali přesunovat do kavárny na doporučení našich kamarádů, Café Gula, kterou vede kouzelná japonská babička, která miluje Bedřicha Smetanu, českou filharmonii a Prahu. Tak pokud se v Kamakuře někdy ocitnete, běžte ji tam podpořit a říct jí, že jste z Česka. Ty koláčky a matcha/kafe/čaj dohromady za v přepočtu asi 43 Kč za to fakt stojí.

Posilnění z kavárny jsme se vydali, opět pěšky (hromadná doprava tam moc nefunguje) směrem k chrámovému komplexu, akorát jsme k němu přišli shora, ne tak úplně oficiální cestou :D Odměnou nám byl výhled na moře a postupné klesání, takže nakonec jsme byli rádi, že jsme zvolili tento nekonvenční směr. Vstupné stálo myslím 500 jenů a ten komplex je obrovský, líbilo se nám tam moc. Ta japonská zenová zahrada s jezírkem a tak neskutečně jasně zelenou travičkou byla nádherná! Podařilo se nám tam potkat i novomanželský pár, který se zrovna fotil, tak to bylo také super pozorovat, jak to probíhá v tradičních úborech, včetně takového toho červeného paraplíčka.

Zpátky jsme pak jeli ze stanice Kita-Kamakura a hodně pozdní oběd jsme si dali až v Tokiu, v Kamakuře toho na výběr moc nebylo. Celkově to ale hodnotíme jako podařený jednodenní výlet pryč z Tokia.

A to by pro tentokrát zase stačilo. V posledním článku z Japonska už mi zbývá pokrýt "jen" národní park Nikkó a výlety v Kansai regionu okolo Kjóta a Osaky, tak se těšte na zážitky z Nary, Himeji, Kobe a Uji. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! V prvním článku jsem se rozepsala ohledně praktických věcí o naší cestě, teď už se konečně pojďme vrhnout na průzkum míst, která jsme navštívili. Začneme Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto, která jsou od sebe kousek a přesto jsou tak jiná. Osaka je moderní město s mrakodrapy, kdežto Kjóto si stále zachovává svůj historický ráz. Na Osaku vám klidně stačí den a půl, na Kjóto si ty dny dejte nejlépe tři, abyste zvládli všechno. Těch 1600 chrámů není jen tak :D Na závěr povídaní z každého místa vám ještě napíšu tipy na kavárny s výběrovou kávou (ty se v Japonsku nehledají moc dobře, my se snažili a i si kvůli nim zacházeli, ale stálo nám to za to, tak rádi předáme tipy dál) a restaurace/bistra.

Osaka

Naše první kroky poté, co jsme se ubytovali a trochu se refreshli po cestě, mířily do čtvrti Dotonbori, která já známá svými nákupními uličkami, ale i podniky s jídlem a pití, které lemují oba břehy řeky. Ikonický je Don Quijote obchod, který má svoje "ruské kolo", a taky reklama s Running Manem. No schválně, řekli byste, že to byla původně reklama na karamelové bonbony? Spíš nějaké běžecké vybavení, že? Prošli jsme si různé uličky kolem dokola a hned jsme měli tisíc různých vjemů a nevěděli jsme, kam koukat dřív. Byl to prostě jiný svět! Neonové cedule na budovách, hýbající se krabík nad stánkem s krabími dobrotami (i když, jak se to vezme, každé místo, co prodávalo kraba, smrdělo jako spálené chlupy, takže jsme ho raději ani neochutnali :D), pěkně oblečení Japonci a Japonky, spousta vůní a zvuků (to je pro Japonsko typické, nejvíc asi dva různé zvuky pro přecházení na zelenou)...

Když budete v Dotonbori, nevynechejte ani Kuromon market, převážně rybí trh, ale dnes už tam najdete všechno. Není to nic pro nerozhodné lidi, opět vám zrak, sluch a čich přechází. Co v se Osace vyplatí ochutnat, je určitě okonomiyaki, zelná placka s vajíčkem, těstíčkem z mouky a mléka, přelitá speciální omáčkou a ochucenou majonézou, posypaná sušenou nori řasou a bonito flakes (=vločky ze sušené, fermentované a uzené ryby, nejčastěji tuňáka). Tu si rozhodně plánujeme zkusit udělat i doma. To samé bohužel nemůžeme říct o takoyaki, smažených kuličkách z těstíčka, plněných chobotnicí, zázvorem a jarní cibulkou. Opět polité speciální omáčkou a tou stejnou majonézou, sypané řasou a vločkami tuňáka. Ono to chutná dobře, jen ta konzistence kuliček nás zklamala - čekali jsme, že to bude křupavé, ale opak byl pravdou a na ulici se to jedlo fakt blbě. Navíc to je extrémně horké, takže pozor na jazyk, Tom si ho hned trochu spálil :D

My jsme v Osace byli poprvé na sushi v Kura sushi, což je japonský řetězec running sushi, kde si berete talířky buď z pásu a nebo si objednáváte na tabletu. Jeden talířek vyjde v Osace na 130 jenů (= ani ne 20 Kč, takže jeden kousek nigiri ani ne 10 Kč), v Tokiu na 150 jenů. A ano, za tuto cenu máte jak tuňáka a lososa, tak i věci jako chobotnici, úhoře, krevety, apod., které u nás jsou vždycky dražší než losos/tuňák. Ochutnali jsme mimo jiné i mořského ježka, ale to nás nijak nezaujalo. Jinak to měli všechno výborné, takže v Kura sushi jsme pak byli ještě dvakrát. Jen pozor na to, že to je hodně oblíbené a může se vám stát, že budete čekat i hodinu a půl. Mají lístečkový systém, takže přijdete a hned víte, v kolik cca půjdete na řadu (a to mají vypočítané fakt sakra přesně, klobouk dolů). Pokud si chcete jen brát z pásu, hýbe se to o něco rychleji.

Pojďme na chvíli odbočit od jídla a přesunout se k památkám, konkrétně k Osackému hradu. Nám Čechům se ty jejich hrady mohou zdát malé (Pražský hrad se všemi jeho budovami to fakt není), ale architekturou to je úplně něco jiného. A když odhlédnu od budovy jako takové a beru celý komplex okolo, je obrovský. A co stojí vždycky za to, jsou japonské zahrady, to oni náramně umí.

Fun fact: U Osackého hradu jsme potkali skupinky žáků ze školy, kteří měli všichni na hlavě žluté kloboučky, asi to je součástí jejich školní uniformy, když mají nějaký takový výlet venku. Najednou za námi přišla skupinka asi tří dětí a lámanou angličtinou, kterou předčítali jedním hlasem z papíru před sebou, nám řekli, že jsou z té a té školy a jestli se nás můžou zeptat na pár otázek. Pak nám dali papír s tužkou na vyplnění a my jsme odpovídali na věci jako "co je typické pro vaši zemi" a "jaký je největší rozdíl mezi japonskými a vašimi zvyky". Pak se s námi vyfotili, protože každá skupinka měla i svého fotografa se zrcadlovkou! Celé to bylo hrozně rozkošné a čekalo nás to vzápětí ještě jednou - tam jsme odpovídali, jakým způsobem se u nás řeší ochrana ohrožených živočichů, a měli krátkou interakci s jejich učitelem angličtiny (který je vždycky cizinec, mají na to speciální grantový program).

Co určitě stojí za to, je vyhlídka na město z výšky Umeda Sky Building. Vstup je za 2000 jenů na osobu a není potřeba ho kupovat dopředu, v pohodě koupíte na místě. Nahoru vás čeká výjezd výtahem a pak eskalátory v proskleném tubusu - to je super zážitek, pokud nemáte klaustrofobii a/nebo strach z výšek :D Umeda je jinak jednou z velkých nákupních čtvrtí v Osace a taky přestupním uzlem, takže je docela fajn tam bydlet a vyrážet do okolí na výlety.

No a my jsme díky ještě probíhajícímu Expu 2025 měli program navíc, nicméně koupili jsme si levnější vstupenky pouze na večer po 17hod, protože celý den na Expu se nám trávit nechtělo. A dobře jsme udělali, stejnak bychom nestihli o moc víc, a tu atmosféru jsme načerpali i tak. Plznička v našem českém pavilonu samozřejmě nesměla chybět :) Lidí samozřejmě všude plno, fronty na všechno, je potřeba s tím počítat. Jsme rádi, že jsme toho využili a na Expo se podívali, ale úplně nám to stačilo a podruhé už bychom asi nepotřebovali jít. Byli jste někdy někdo na Expu? Jaké jste z toho měli pocity?

Kavárny: Kura coffee (čtvrť Tsuruhashi), Maze Cafe Market (čtvrť Namba); snídaně: UnReal Bake & Cafe Bar (čtvrť Namba); pivo/cider: Schwa2 UraNamba; jídlo: Pizza di Mario (pokud už budete přejezení japonské kuchyně ke konci pobytu jako my, jen počítejte s tím, že je vevnitř kvůli pizza peci hrozné vedro a berou pouze hotovost), Curry House CoCo na katsu curry (řetězec podobně jako Kura Sushi, najdete po celém Japonsku)

Kjóto

Tady schválně začnu asi jediným negativem, abych pak Kjóto mohla opěvovat, protože z měst se nám tam líbilo rozhodně nejvíc. Ale nepříjemně nás překvapila místní doprava - po Osace a Tokiu, kde jezdí metro úplně všude, bylo zjištění, že v Kjótu jsou jen dvě linky metra a zbytek obsluhují autobusy, dost šokující. Ono to dává smysl, jak už jsem psala, je to historické město a tu infrastrukturu pro takový nápor turistů zkrátka nemá vybudovanou. Každopádně trčet tak dlouho v autobusech, které během 20 minut jízdy udělají 16 zastávek, a ještě do toho Xkrát stojí na červenou a/nebo v zácpě, bylo fakt výživné. Tak si na to obalte nervy, ono vám nic jiného stejně nezbývá!

My jsme objevování začali u Kitano Tenmangu chrámu, který jsme měli kousíček od ubytování. Je to takový klidnější chrám, kde nepotkáte mraky turistů, ale přitom je velký a nádherný. Další chrám už turistický rozhodně je, ale právem - Kinkaku-ji je chrám pokrytý pláty pravého zlata a ční se nad jezírkem, na jehož hladinu se krásně odráží. Nám vyšlo ten den luxusní počasí, takže to byla parádní podívaná a u některých fotek byste možná řekli, že ani nejsou moje, ale stažené z Googlu. Kdybyste se spokojili se stříbrem místo zlata, a tím pádem s menším množstvím lidí, tak zvolte chudšího bráchu Ginkaku-ji (ano, vůbec se to neplete) na druhé straně města. Za mě ovšem nejlepší chrám nese název Okazaki - z fotek velice jednoduše poznáte proč. Tohle bylo už ke konci našeho pobytu, takže náš králíček Oliver už mi fakt hodně chyběl <3

Další den naše první ranní kroky mířily k Arashiyama Bamboo Forest, známému bambusovému lesu, který je ovšem součástí daleko většího přírodního komplexu, takže kromě pořádně vysokých a tlustých bambusů můžete navštívit třeba i Arashiyama Monkey Park, kde se volně pohybují makaci. Není třeba se jich bát, nic vám neseberou, když jim nebudete ukazovat jídlo a budete dodržovat pár jednoduchých pravidel. Cesta vede do poměrně strmého kopce, takže si dáte pěkně do těla, ale odměnou vám bude krásná vyhlídka na celé Kjóto a třeba jako my budete mít štěstí i na mláďátka, která byla neskutečně rozkošná!

Z Arashiyamy jsme se převezli busem na druhou stranu města, omrkli místní hřbitov (protože i to je součástí kulturu, tak nás to zajímalo, plus Higashi Otani Cemetery je na kopci, takže jsme měli další zajímavou vyhlídku) a přes Yasaka Shrine a Stepping Stones přes řeku Kamo mířili do Kyoto Gyoen National Garden, obrovského parkového komplexu, kde se nachází císařský palác. Ten jsme kvůli krátké otevírací době nestihli, ale stejně už jsme byli tak uchození, že nám to extra nevadilo.

Na závěr jsem si nechala slavnou stezku Fushimi Inari, kam jsme se vydali na závěr našeho pobytu v Kjótu a přivstali jsme si - z vlaku jsme vystupovali po půl 8 a počet lidí nám napovídal, že možná se nám podaří vyfotit nějaké fotky, kde budeme v oranžových branách sami. A taky, že jo. Ve spodní polovině těch možností nebylo zas až tolik, ale v půlce to většina lidí vzdá a dál nahoru už nejde, takže pak se těch možností otevře spousta. Celý výstup nahoru i s častým focením nám zabral skoro hodinku, dolů už to šlo rychleji, nicméně když jsme kolem 9:15 byli ve spodní polovině, byli jsme fakt rádi, že jsme se tam vydali tak brzo. Na branách jsou mimochodem napsaní sponzoři a datum, kdy danou bránu podpořili. Líbilo se nám, jak se střídají větší a tlustší torii (brány) s menšími a tenčími, zároveň některé byly už starší a oranžová barva vybledlá, zatímco některé byly nově opravené a zářivě oranžové. Stezka primárně slouží jako poutní cesta, podél bran najdete několik menších chrámů a míst na pomodlení, ale jak správně tušíte, spíše je zaplavená turisty než poutníky. Ať už je váš účel cesty jakýkoliv, Fushimi Inari moc doporučujeme, je to opravdu must-see.

Kavárny: Kurasu Kyoto Stand (kousek od hlavního nádraží), jídlo: Mos Burger (lokální fast food řetězec, který můžeme fakt doporučit - burgery, co vypadají jako v reklamě, a chutnají fakt náramně, lepší než Mekáč!), Ichiran ramen (slavný "introvertní" ramen řetězec, kde když nechcete, nemusíte s nikým mluvit, a tonkotsu ramen mají fakt výborný)

Možná si říkáte, kde je čtvrť Gion a ten slavný pohled na bývalé působiště geish. No, tak to jsme bohužel nestihli. Je to jedno z těch míst, kde chcete být fakt brzo, a na to nám nevycházely dny. Tak si to necháme na příště :) V příštím článku se těšte na zážitky a tipy z Tokia a nedaleké Kamakury. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! Na konci září jsme si s Tomem splnili náš velký sen a odcestovali na téměř tři týdny poprvé do Asie, do země vycházejícího slunce, do Japonska. Pokud mě sledujete na Instagramu, tak už jste nejspíš cestovali s námi v reálném čase, a pokud jste něco nestihli, najdete to uložené ve výběrech na mém profilu. Tady je ale ten textový prostor přeci jen větší, tak bych to v celkem čtyřech článcích chtěla popsat ještě podrobněji - včetně organizačních věcí, logistiky, rozpočtu, suvenýrů, apod. Bude to dlouhé, tak si udělejte kávu/čaj/matchu a pojďme na to!

Letenky

Zvolili jsme si odlet z Budapešti, protože to odtamtud upřímně vychází cenově nejlépe (versus Vídeň a Praha), je to víc na východ, takže vlastně blíž (= o trochu kratší let) a dostat se tam z Brna není žádný problém. Letěli jsme se společností China Eastern s přestupem v Šanghaji, čistého času lety vycházely na 11 hodin Budapešť-Šanghaj (jelikož je to čínská aerolinka, letěli jsme přes Rusko...) a necelé 3 hodiny Šanghaj-Osaka. Opět, zvolili jsme Osaku, vycházelo to tam levněji než do Tokia. Letenky jsme hledali primárně přes Skyscanner a nakonec jsme si je rezervovali skrz Booking.com. Upřímně, vyznat se na webu China Eastern se nedalo, ani nám to v anglické verzi jejich stránky nenacházelo ty lety, co jsme měli vyhlídnuté, a zkrátka jsme to nechtěli riskovat a chtěli být případně krytí něčím, co dobře známe. Vzali jsme si raději trochu dražší verzi s pojištěním storna, případným přebookováním, apod. a zpáteční letenky nás takto vyšly na cca 18 000 Kč na osobu. Ano, dá se jít i níž, ale to už buď máte 2 přestupy nebo čekáte hodně dlouho na letišti (případně rovnou obojí). A my jsme fakt té cestě nechtěli věnovat víc času než bylo nutně potřeba - přestup na cestě tam jsme měli 2,5hod a po cestě zpět 4,5hod. A co tak víme od kamarádů, co taky v Japonsku byli, běžně letenky bývají spíš dražší, okolo 20-25 tisíc za osobu, takže jsme je sehnali fakt dobře :)

Na takhle dlouhém letu máte i v Economy třídě jídlo v ceně, respektive dvě jídla v ceně. Plus dokonce třetí i pak na tom kratším letu z Číny do Japonska. My jsme měli dost obavu, jestli nám to bude chutnat, ale byli jsme příjemně překvapení, z těch celkem šesti jídel nám čtyři chutnaly dost (snědli jsme všechno) a ta dvě tak půl na půl (nějakou věc, co vypadala jako fermentované kroupy v nejspíš sladkokyselém nálevu, plus nechutně bledou ohřátou salátovou okurku a v oleji utopená vajíčka jsme jim tam nechali :D). Všichni dostanou polštářek a deku a máte před sebou obrazovku na sledování filmů, hraní her, apod. Jen pozor na to, že většina filmů je v angličtině s čínskými titulky, takže se na to koukat nedá - my byli na tuto variantu připravení a měli jsme postahovaných několik filmů v tabletu.

Ubytování

Jakmile jsme měli koupené letenky, začali jsme řešit ubytování a vlastně celý itinerář naší cesty, abychom věděli, kolik nocí chceme na jednotlivých místech strávit. Většina lidí při první cestě do Japonska volí klasickou osu Osaka-Kjóto-Tokio a my jsme nebyli výjimkou. Dali jsme si první 2 noci v Osace, pak přesun na 5 nocí do Tokia, odkud jsme potřebovali z ambasády odvolit, 2 noci v národním parku Nikko severně od Tokia, 2 noci v Matsumoto, dobrém výchozím místě na dva výlety do horských vesniček v regionu Nagano (což nakonec úplně nevyšlo a byli jsme místo toho ještě na 2 noci v Tokiu, ale o tom vám napíšu v jiném článku), přesun na 4 noci do Kjóta a pak opět poslední 2 noci v Osace = celkem 17 nocí.

Kromě prvního ubytování v Osace, které jsme sehnali fakt za pakatel na Booking.com (jakoby 800 Kč za noc za oba nezaplatíte ani tady v nějaké vesničce), jsme rezervovali všechno ostatní přes Agoda.com - měli jsme na tuhle platformu tip, že v Asii frčí o dost víc než Booking.com a jsou tam lepší ceny. A opravdu jsme tam neměli problém sehnat levné, ale pěkné ubytování, a skoro všude jsme nakonec byli v hotelích. Ubytování na 17 nocí nás vyšlo na cca 26 000 Kč (13 000 Kč na osobu) a všude jsme měli svůj pokoj (nebo celý byt) a svoji koupelnu - s výjimkou jedné noci v kapslovém hostelu v Tokiu, což byla zkušenost, kterou jsme prostě chtěli mít. Ve dvou hotelech jsme měli přístup i do onsenu, což jsou takové jejich veřejné "lázně". Kromě kapslového hostelu jsme ale nikde neměli v ceně snídani.

Doprava

Pokud si doteď říkáte, že Japonsko se zdá levné, tak tady ty částky trochu naskočí. Japonsko je známé svou vysoce organizovanou a spolehlivě fungující dopravou, hlavně shinkanzeny a systém metra v Tokiu jsou tím známé. Z prvních 25 nejvytíženějších vlakových stanic na světě je jich prvních 23 v Japonsku - top 1, Shinjuku, přepraví denně 3,6 milionů lidí! Veřejnou dopravu tam využívají všichni a v těch velkých městech se moc aut nepohybuje, i když infrastrukturu tam na to samozřejmě mají, prostě ty vlaky vychází lépe.

My jsme potřebovali přejet z Osaky do Tokia, což byla jasná shinkanzen trasa. Cestu, která má přes 550 km, tenhle vlak zvládne za 2,5 hod. A na této trase jezdí cca každých 10 minut. U nás naprosto nepředstavitelné, že? Slyšeli jsme, že Japonsko má každý den v provozu okolo 1000 shinkanzenů, aby takovou kontinuitu zajistili. Lístky dopředu se vůbec nevyplatí kupovat (pokud nemáte fakt obří kufr a nepotřebujete rezervované místo - na naše krosny ale stačil lístek bez místenky), brali jsme je až na nádraží a vyšly nás na cca 2000 Kč na osobu za jednu cestu. Podobně pak vycházela cesta z Tokia do Kjóta, to bylo lehce pod dvojku. Je to hodně? Ano. Ale je to extra rychlé, pohodlné a je to zážitek? Taky ano.

Kromě těchto dvou cest jsme podnikli ještě nespočet dalších, ať už meziměstských nebo v rámci města metrem/autobusy. Na všechny tyto cesty jsme využili kartu Suica - máte ji digitálně v peněžence (pozor, funguje jenom na iOS, ale Android má taky nějaké možnosti, jen to nebude Suica, ale jiná podobná kartička, Pasmo nebo Icoca) a jenom si dobíjíte penízky a pípáte při nástupu/přestupu/výstupu. Dokonce se s ní kromě dopravy dá platit i ve večerkách nebo v automatech na pití. Z výpisu transakcí vidím, že celkově jsem projezdila necelých 4500 Kč.

Suvenýry

I když jsme v ceně letenky měli každý dvě odbavená zavazadla, tam jsme letěli jen s jedním a náš plán byl koupit si v Japonsku rovnou velký kufr (tím, že nelétáme s odbaveným zavazadlem, tak jsme doposud ani žádný neměli) a nakoupené suvenýry si převézt v něm. No a co že jsme si nakoupili? Několik kousků oblečení v Uniqlo a v Muji, včetně triček s japonskými motivy - Uniqlo v těch velkých městech má vždy speciální kolekci, kterou neseženete jinde. Já jsem třeba úplně nadšená z trička s Tomem a Jerrym ve formě takoyaki - smažených kuliček s chobotnicí uvnitř. Sushi ponožky jsou taky boží, no a já samozřejmě neodolala ani v Harry Potter Harajuku obchodě a odvezla si konečně nebelvírskou šálu, kterou mají v Evropě věčně vyprodanou na HP akcích, a limitované ponožky z Harajuku store. Tomovi se poštěstilo odvézt si nové tenisky New Balance, já bohužel měla smůlu, protože se svou velikostí nohy 40/41 v Japonsku jsem fakt nepochodila. Když už měli, tak mi boty byly úzké na šířku - a to mám úzkou nohu a úzký nárt. Prostě chodidla Japonek jsou úplně něco jiného :D

Do kuchyně jsme si kromě pořádného japonského nože (miluju, jak krájí všechno jako po másle, doslova!) přivezli také nerezovou Hario konvičku na zalévání našeho V60 kávového filtru. Dá se samozřejmě sehnat i u nás, ale tam vycházela na cca 450 Kč a tady je tak za 650-700 Kč. Rovnou jsme si vzali roztomilé (asi původně čajové) šálky a ten první filtr zalitý konvičkou z těchto šálků nám chutnal úplně náramně. Dále dva balíčky kávy, čtyři stejné mini mističky na sójovku, zázvor, apod. k sushi. No a já jsem neodolala ještě jedné mini mističce a odkládací plošce na hůlky (jak sakra přeložit chopsticks rest?!) s králičími motivy.

Ze sekce jídla jsme si nabrali mix různých sladkostí, chipsů, pitíček hlavně na ochutnávku pro rodinu a kamarády. Matchu pro kamarády, pro sebe ještě nějaké speciální posypky na japonská jídla (bonito flakes, furikake) a taky kjótský gin a takové speciální "bitters" - alkoholové kapky s příchutí yuzu na ozvláštnění drinků. A na co se těšíme je taková titěrná zábava na dlouhé zimní večery aneb papírový/dřevěný model sushi stánku, co si postavíme a slepíme sami - ten pak půjde někam na poličku na výstavku.

No a pak tu máme kosmetiku. Tam jsem se trochu utrhla ze řetězu a na základě různých doporučení od kamarádek a z reels na Instagramu jsem nabrala fakt hodně věcí jak pro sebe, tak pro ženy z rodiny a pro kamarádky. Já už se tady kosmetice nevěnuju, ale chápu, že tohle by vás mohlo zajímat - chtěly byste holky časem nějakou souhrnnou recenzi všech produktů? Jedná se převážně o skincare, z dekorativky jsem si vzala akorát dvě řasenky a jeden pudr, jinak různé masky, SPFka, odličovací balzám, balzámy na rty, apod.

Ostatní rady a tipy

Aneb co se nevešlo do předchozích částí, ale přesto bych o tom chtěla napsat. Zaprvé, eSIM a data. To už jsem do Ameriky řešila přes mobilní aplikaci Airalo, kde si velmi jednoduše na pár kliknutí koupíte a aktivujete eSIM do dané země - většinou nabízí od 1GB do 20GB dat a platnost v rozmezí týdne až 30 dní. Super je, že můžete doporučovat kamarády a za každé doporučení kamarádovi i vám přibyde kredit 3€ - tím pádem mě eSIM do Japonska na 10GB dat místo 16€ stála jen 10€. A co považuju za největší výhodu je, že máte vyřešeno dopředu, jen přistanete, zapnete data a jedete, neřešíte žádnou fyzickou SIMku na letišti nebo někde jinde. Kdybyste se chtěli přidat a získat taky 3€ kredit, použijte kód ANNA0890.

V Japonsku ne všude berou karty, a to i ve velkých městech, takže buďte připravení a mějte u sebe dostatek hotovosti. My jsme si řekli, že si u nás vyměníme jen něco málo do začátku a pak si vybereme z bankomatu, protože přeci máme výběr přes Raiffku zdarma kdekoliv na světě. No ale to jsme se přepočítali, protože místní bankomaty si velmi často účtují svoje poplatky. My jsme oběhli asi čtyři, kdy ze dvou nešlo vybrat jelikož to byla cizí karta, a dva měly poplatky, takže jsme se tomu nevyhli. Vyměňte si teda radši doma víc než míň - nám nakonec krásně vyšlo celkem 33 000 jenů (necelých 5000 Kč).

Na pohyb ve městě, včetně MHD, doporučuju používat Google Maps - krásně vám napíšou, kudy do stanice vejít, do kterého vagónu nastoupit pro nejrychlější přestup/výstup, kudy zase vyjít ven a kolik vás to bude stát. Přesuny mezi městy už tak dobře nezvládají a na to teda spíš doporučuju aplikaci Japan Travel - pokud se chcete vyhnout shinkanzenům nebo limited express vlakům, odškrtnete si je a vyhledá vám to jen vámi žádané spoje a vždy aspoň 3-4 možnosti, také včetně přestupů a ceny.

Další appka, kterou jsme hojně využili, se jmenuje Payke a je velmi užitečná na skenování čárových kódů různých produktů, u kterých netušíte, na co jsou. Naskenujete kód a zobrazí se vám více či méně podrobné info v angličtině, kolikrát i včetně ceny a uživatelských recenzí. V appce jsou i různé slevové kupony do obchodů, takže můžete ještě ušetřit. Nezná to úplně každý produkt, občas to napíše, že ho nemá v databázi, ale na většinu věcí nám to fungovalo.

Jako cizinec máte v Japonsku nárok na neplacení daně, pokud nakoupíte nad 5500 jenů (okolo 1100 Kč). Neplatí to v restauracích, obchodech s potravinami apod, ale na skoro všechno ostatní ano. My jsme to využili několikrát, na oblečení, tenisky, alkohol, kosmetiku i ten kufr. Zatím to funguje většinou tak, že vám daň u speciálně označených tax free pokladen rovnou odečtou a vůbec ji neplatíte (po předložení pasu) nebo ji zaplatíte a pak si jdete na nějaké dedikované místo nechat daň vrátit buď v hotovosti nebo na kartu. Do budoucna se tento systém ale bude měnit a daň se turistům bude vracet hromadně až při odletu na letišti - nejspíš si tak budete muset nechávat od všeho účtenky, což je otravné... Ale stojí to za těch ušetřených 10% :)

Na závěr ještě trocha japonských paradoxů. Na spoustě míst musíte být fakt brzy ráno, abyste se vyhli velkým davům. A tím myslím, že v 7 je kolikrát pozdě. Naproti tomu, většina obchodů i restaurací otevírá až v 11! Sehnat brzkou snídani je téměř nemožné, pokud nechcete pořád jíst sendviče z večerek, máte celkem smůlu. No a spousta míst ožívá až večer po setmění, kdy už jste po celém dni uchození a unavení, takže často končíte na hotelu v 18 nebo i dřív a na nějaký noční život po těch průměrných denních 20 000 krocích fakt nemáte už energii. Je dobré s tím počítat a nebýt překvapení, že někam do večerních ulic zvládnete vyjít maximálně třeba dvakrát jako my. Ale nám to nijak nevadilo.

Tento článek už je extra dlouhý, takže pokud jsem na něco zapomněla a ještě mě to dodatečně napadne při psaní těch následujících článků, doplním to tam. Případně se ptejte v komentářích, ráda odpovím :) Zatím se mějte krásně a budu se těšit příště - snad brzy! Sayonara!

Bonjour! Kdo mě sleduje již několik let, moc dobře ví, že Francie je pro mě druhým domovem a ráda se tam vracím. Z dob mého studijního pobytu a stáže mám již velice dobře procestované regiony Bretaň a Pays de la Loire, byl tedy čas objevit jiný kout země galského kohouta - Normandii. Od pár kamarádů se nám dostalo poznámky, že to není úplně typická dovolenková destinace, což mají asi pravdu, většina lidí jezdí do Paříže nebo do Provence. Nicméně my si za tím stáli a prožili jsme společně s kamarády krásnou dovču, během které jsme poznali skvělá místa :)

Náš plán zněl letět s Ryanairem z Vídně do Paris Beauvais, tam si půjčit auto a frčet do Normandie. Jak jsme řekli, tak se i stalo. Naplánovat termín vhodný pro 6 lidí, aby se to hodilo všem a letenky nebyly nijak drahé, byl docela kumšt, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a vyšlo to. Zpáteční letenka na osobu nás vyšla na cca 2700 Kč, měli jsme jen malé batůžky a jeden 10kg odbavený kufr do šestice (primárně na francouzské dobrůtky, co jsme si nakoupili jako suvenýry). Auto jsme měli půjčené přes Sixt, pro 6 lidí přicházel v úvahu typ Peugeot 5008 nebo větší, nakonec jsme dostali malou dodávku Renault Traffic, kam by se nás vlezlo i 9 :D Aspoň jsme měli hodně prostoru na nákupy jídla a pití, i když se s tím hůř parkovalo, ale kamarád, co řídil, to zvládl na jedničku. Na 4 celé dny (24hod krát čtyři) nás půjčení auta vyšlo na cca 700€ s nejvyšším pojištěním a tankovali jsme naftu za cca 90€.

Náš první nocleh proběhl ve městečku Vernon (jako strýček Vernon z Harryho Pottera, najs!), které se nachází jen kousíček od vesničky Giverny, kam mířily naše kroky první den. Konkrétně do Jardins et maison de Monet, zahrad a domu Clauda Moneta, známého impresionistického malíře. Lístky dovnitř jsme bohužel nestihli zarezervovat dopředu, tak jsme si museli vystát cca 45 minutovou frontu. Byla totiž neděle, konec prodlouženého víkendu po svátku 8. května, kdy se do této oblasti sjíždělo hodně lidí při příležitosti 80. výročí konce války. Takže lidí v zahradách bylo fakt hodně, to nám ten zážitek trochu pokazilo. Nicméně i tak bylo skvělé tohle místo vidět, zahrady jsou nádherné! Nejvíc mě dostal mostek přes jezírko (ve kterém se mimochodem vykoupala Emily s Camille během poslední série Emily in Paris) s obrovskou vistárií a taky se mi moc líbily růžové "něco jako pomněnky" - v kombinaci s těmi klasickými modrými, plus ještě bílými, to vypadalo skvostně.

Prohlédli jsme si i samotný Vernon, kterým protéká řeka Seina a kde stojí pozůstatek starého mostu přes řeku s původní boudičkou. Odpoledne jsme se odebrali zpátky do auta a pokračovali směr Étretat, kde jsme spali dvě noci. To bylo asi nejlepší ubytování, co jsme měli, přímo v centru města, kousek od pláže, odkud se dalo jít na obě strany na vyhlídky na útesy. Jmenovalo se Le Chant des Sirènes, zpěv sirén. V našem pokoji byl i útulný pracovní/čtecí koutek s několika knížkami o dobrodružstvích Arsèna Lupina. Spisovatel Maurice Leblanc totiž z Étretatu pocházel, najdete tam i muzeum věnované postavě zloděje/dobráka Lupina (kdo jste neviděl stejnojmenný seriál na Netflixu, moc doporučuju).

Rovnou vám říkám, že Étretat musíte navštívit, když budete v Normandii. Shodli jsme se celá banda, že to bylo nejkrásnější místo. Ty alabastrové skály a útesy s oblouky zasahujícími do moře jsou prostě kouzelné, nám ještě náramně vyšlo počasí a vydatně jsme se prošli na jednu i na druhou stranu. Na oběd jsme si skoro všichni dali moules frites, slávky s hranolkami, a teda takový obrovský hrnec slávek jsem ještě nikde nedostala. Trvalo nám skoro hodinu se tím projíst :D Úplně nejlepší byla odpolední procházka, vůči které jsme napřed byli poněkud skeptičtí, když ji kamarád vymyslel. Záležela totiž na odlivu, abychom mohli projít suchou nohou po plážích a kamenitých útvarech zpátky do města. Ale zkusili jsme to, rozhodli jsme se věřit internetům a aplikacím, a ve výsledku to bylo dobrodružství jak víno. V jeden moment, kdy to už skoro vypadalo, že neprojdeme dál a budeme se muset otočit, jsme byli všichni naštvaní a odhodlaní i skočit skoro dva metry dolů na kamenitou pláž, což naštěstí nebylo potřeba a jinou cestu jsme našli! Na pláži přímo v Étretatu mimochodem byla i ústřicová farma speciálně pro Marii Antoinettu, ústřice se jí odtamtud vozily na královský dvůr.

Kdo jste čekal na válečná místa, teď přichází jejich čas. Primárně mužské osazenstvo samozřejmě chtělo pár těchto míst stihnout, a tak jsme postupně navštívili: památník Bruneval, Overlord muzeum, Omaha beach (ve vesničce u Omaha beach jsme měli naše poslední ubytování s výhledem přímo na pláž a večer nám vyšel nádherný západ slunce <3), Pointe du Hoc, hřbitov padlých amerických vojáků a Sword beach. Já jsem si těch válečných míst za poslední rok "užila" až až (muzeum v Gdaňsku za mě bylo nejlepší), tak doufám, že od této tématiky budu mít nějakou dobu pokoj. Nicméně bylo rozhodně zajímavé to vidět, nechat na sebe působit sílu těch míst a myšlenky na to, že kdyby se operace Overlord a Den D nepovedl, tak tu dnes nejsme... Mimochodem ty pláže jsou obrovské, jak Omaha, tak i Sword. A nejvíc na mě působil asi ten hřbitov, kde leží přes 9300 padlých Američanů - ty zástupy na milimetr přesně vyrovnaných křížků (a hvězd, protože tam jsou občas i Židé) jsou dechberoucí.

Ještě zmíním dvě městečka, která jsme zvládli po cestě navštívit - Honfleur a Bayeux. Honfleur je malebné přístavní městečko, které mi hodně připomínalo kodaňský Nyhavn nebo i trochu amsterdamské kanály. V přístavu je i tradiční carrousel (kolotoč) pro děti a města, co tenhle kolotoč mají, se mi vždycky líbí. V Honfleur jsme si dali výborný oběd, galettes, slané palačinky, které jsou bretaňskou specialitou, ale nešlo je vynechat ani v Normandii.

V Bayeux je krásná katedrála a taky známá tapisérie, na kterou jsme už ale neměli čas. Nicméně byla to naše poslední příležitost dát si ústřice, tak jsme do toho s Tomem a jedním kamarádem šli. My jsme s Tomem chutnali ústřice jednou tady v Brně na food eventu, a jako nebylo to vyložené hnusné, ale nebylo to ono. Tak jsme si řekli, že to znovu vyzkoušíme až někde u moře, pěkně za čerstva. No a chutnaly nám daleko, daleko víc! Ne že bych je teď potřebovala jíst furt, ale když bude takhle na dovolené příležitost, ráda si je dám.

No a to už bude všechno, dojeli jsme zpátky na letiště, vrátili auto a čekala nás poslední noc ve skromném ubytování 15 minut pěšky od letiště, ráno jsme pak už letěli zpátky domů. Nás kufr vážil přesně 10 kilo a byl narvaný sýry, klobáskami, sušenkami, rilettes (taková lepší paštika s kousky masa) a pár dalšími francouzskými dobrotami. Jak se vám Normandie z mého vyprávění a fotek líbila? Pokud jste tam náhodou někdo byli, dejte mi vědět. Kdybyste chtěli tipy na konkrétní ubytka nebo restaurace, napište, ráda se podělím. Díky moc za přečtení článku a zase někdy příště u dalších cestovních zážitků :)