Moje cesta autoškolou za řidičákem

Napsala - 9.1.19

zdroj: irozhlas.cz

Ahoj! Vítám vás u prvního článku v novém roce, jeho napsání mi nějakou dobu trvalo a navíc jsem v učícím módu, na konci ledna mě čekají státnice. Takže po práci využívám každý volný čas spíš k učení než abych myslela na blog a na to, že bych mohla přidávat články. V lednu jich opravdu moc nečekejte, vidím to tak na dva až tři. Od února snad zase najedu do svého standardního režimu :)

Dnes to bude článek ze života, čistě textový, ale projevili jste o něj na Facebooku zájem. Asi mnozí z vás víte, že mám docela čerstvě za sebou závěrečnou zkoušku v autoškole a začínám postupně řídit. Tak jsem si říkala, že vám sepíšu moji cestu autoškolou, někomu by to třeba mohlo pomoct. Já jsem si autoškolu nechtěla dělat hned v 18 letech, jako tomu bývá dobrým zvykem u většiny středoškoláků. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné, že bych stejně neřídila, když mě čeká ještě dalších minimálně 5 let na vysoké škole, navíc by mi taťka naše auto asi nepůjčil a já bych ani nechtěla - je moc dlouhé a pro začínajícího řidiče neobratné. Tehdy jsem si říkala, že řidičák určitě jednou chci, bude se hodit pak do pracovního života, ale udělám si ho, až na to bude vhodná doba.

No a ta nastala v minulém roce, kdy jsem měla před sebou kvůli prodloužení ještě půl roku studentských let, ale do školy už jsem nechodila. Jasně, musela jsem psát diplomku a měla jsem k tomu dvě práce, ale tak autoškolu tam přece ještě vmáčknu, protože kdy jindy si ji udělat. Až budu pracovat na plný úvazek, už na to nebude čas. Naplánovala jsem si začátek na září, takže mě v létě čekalo rozhodování, kterou brněnskou autoškolu zvolím. Ano, rozhodla jsem se naučit řídit v Brně, pěkně v pořádném provozu, se šalinami a všemi možnými nástrahami velkého města. Protože znám spoustu lidí, co dělali autoškolu na vesnici nebo malém městě a pak se bojí do "většího" města jet. Tak se k tomu přece postavím čelem, challenge accepted!

U výběru autoškoly jsem se rozhodovala na základě ceny (hledala jsem ty, které nebyly ty úplně nejlevnější, ale poskytovaly studentskou slevu), dostupnosti v rámci města, hlavně na základě uživatelských recenzí na internetu a trochu i podle aut, se kterými budu jezdit (jako ženská jsem chtěla něco středně velkého, spíš menšího). Nakonec to vyhrála Autoškola Eliáš, kterou bych takto zpětně mohla jedině doporučit. Sice jsem jízdy začínala vždy od parkoviště u Albertu na Tkalcovské (prý je možnost se domluvit i na jiném místě, ale preferovali to takto a většina žáků to i respektovala), což někomu vyhovovat nemusí, ale mně to bylo docela jedno. Během prvních 5 jízd se mi vystřídali 4 instruktoři a pro kompletní osazenstvo už mi chyběla jen paní majitelka (tu jsem ale už předtím potkala na hodinách teorie), ale musím říct, že všichni byli moc příjemní a nikdy se mi nestalo to, že by po mě instruktor řval nebo byl nějaký nevrlý. Vždy všechno trpělivě vysvětlovali, několikrát mě nechali si to různě vyzkoušet a zopakovat a vždy jsme si i sympaticky popovídali. Taky jsem ocenila to, že první jízdu jsem měla na trenažeru, kdybych měla sednout rovnou do auta, tak jsem z toho vyklepaná ještě víc, než jsem i tak byla :D

Teorie jsem měla celkem čtyři a nebylo to tak, že bych si je napřed musela odchodit a pak až by mě pustili na jízdy. První teorii jsem měla v úterý a hned ve čtvrtek mě čekala první jízda na trenažeru. Tam jsem se aspoň naučila, co kde zhruba v autě je a jak se to zhruba ovládá (nikdy jsem neměla potřebu taťku prosit, abych si mohla sednout za volant a někde na polňačce si to zkusit, viz důvody výše). Jezdily jsme ještě s dalšími dvěma slečnami na oválu, mezi sloupy, na osmičce, mezi kužely a tak. Na druhé jízdě jsem čekala, že budu ještě chvilku jen jezdit po parkovišti, abych si to osvěžila, ale omyl - hned jsem měla jet do provozu! Orosilo se mi nejen čelo, ale tak nějak jsem se rozjela, vyjela z parkoviště a šup k prvnímu semaforu. Na této jediné jízdě mě k jejímu konci nějaký blbec vytroubil, když mi to zdechlo před přechodem... To už jsme jeli po Cejlu zpátky k autoškole a k mému překvapení se mě zastala nějaká Romka, co čekala na zastávce, křikla na chlápka za mnou v autě něco jako: "Co na ni troubíš ty vole, dyť je to autoškola, šak se to naučí!" :D


Moje začátky byly fakt vtipné. Napřed jsem se v jízdním pruhu držela moc vpravo, až se instruktor bál o zrcátka, na další jízdě jsem teda pro změnu zas jela moc vlevo a vystavovala se zrcátkům protijedoucích aut. Pak už jsem to nějak vybalancovala, takže umět se udržet v pruhu jsem zvládala dobře. No jo, jenže co rozjezdy (najít ten ideální záběr spojky a plynu mi trvalo pěkně dlouho a pořád mám občas až moc rychlou levou nohu) a řazení ("Nekoukejte furt na tu páku, slečno!" + ty reakce samozřejmě nejsou vůbec dostatečně rychlé a pružné, navíc jsem pořád zapomínala podřazovat...), do toho má člověk začít vnímat všechno, co se děje okolo, a rozpoznávat všechny značky a řídit se jimi. Je to hrozně moc různých věcí najednou, bože, jak tohle můžu zvládnout?!

Teď už si přesně nepamatuju, kdy po mě poprvé chtěli zkusit zaparkovat, ale bylo to docela brzo. Napřed jsem zkusila zacouvat vedle jednoho auta (to je důvěra tyjo, ne jen mezi čáry, ale vedle 1 auta!) a pak i mezi dvě. Všechno v pohodě. K podélnému parkování jsme se dostali až někdy ke konci, možná na 11. jízdě, a jak jsem se toho bála (známe ty vtípky o ženách a podélném parkování), tak mi to šlo docela dobře. Odhad místa mi sice ještě chybí, ale radši stojím trochu nakřivo a ne moc u zdi a zatím jsem nic neodřela.

No a tak týdny a měsíce ubíhaly a závěrečná zkouška se blížila. Na úplně poslední jízdě jsem dokonce řídila už za tmy, ať si to taky vyzkouším. Na testy jsem se poctivě učila průběžně už někdy od půlky jízd, instruktoři mi dobře radili, ať to nenechávám na poslední chvíli, že si to takhle člověk aspoň v praxi rovnou zažije ty značky a křižovatky. Hodně mi pomohla mobilní aplikace, kterou mi doporučila kamarádka - Autoškola 2018. Tu jsem si stáhla a vždy ve volné chvíli jsem si tam procházela testové otázky. Aplikace je zdarma, obsahuje sice i placené části, díky tomu jste schopní těch otázek projít víc najednou, ale mně stačila i ta bezplatná verze. A hlavně funguje offline, takže i člověk bez mobilních dat ji může v klidu používat při cestách MHD apod. To, jak tam ty otázky jsou formulované a jak tam vypadají obrázky / fotky, přesně odpovídá testům od Ministerstva dopravy. Jsou totiž i jiné aplikace, kde ty otázky třeba ani nejsou kompletní nebo jsou trochu jinak formulované, a to může být problém, proto doporučuji tuhle.

Na závěrečné zkoušce se napřed píše test, ze kterého musíte získat 43 bodů z 50, abyste uspěli. Pokud jste se učili a rozumíte křižovatkám (ty jsou za 4 body, takže mít je špatně je průšvih), máte to dost v kapse. Já jsem v aplikaci z nějakých 40-50 testů o bod neudělala jen dva ze začátku, potom s blížící se zkouškou jsem si dávala skoro každý test na plný počet bodů. Po testu pak záleží, z jak velké autoškoly pocházíte a jak se mezi sebou s ostatními domluvíte. Takže se může stát, že jdete jezdit hned nebo musíme počkat třeba až do 12, což je otrava. Já šla ve druhé dvojici, ale i tak jsem z toho všeho stihla být tak vystresovaná, že se mi jízda na poprvé nepovedla. Nedalo se nic dělat, musela jsem si zaplatit opravný termín, pro větší klid jsem si zaplatila ještě i kondiční jízdu a doufala jsem, že napodruhé to vyjde. Vyšlo :)

Ještě bych shrnula finance - samotný výcvik v autoškole mě se studentskou slevou stál 6 500 Kč (na Brno dost dobrá cena), za závěrečnou zkoušku musíte zaplatit 700 Kč Magistrátu města Brna. Za opakování jízdy to dělá dalších 400 Kč pro magistrát a v případě Autoškoly Eliáš máte na výběr - buď jim zaplatíte taky 400 Kč nebo si dáte kondiční jízdu (za 600 Kč) a pak už zaplatíte jen stovku (moje volba). A pak přichází ten nejpříjemnější poplatek za vystavení řidičáku - 200 Kč. Celkově mě to tedy vyšlo na 8 500 Kč, což bych klidně mohla zaplatit u jiných autoškol jen za cenu výcviku.

Vyřízení řidičáku u mě provázely ještě trable s potvrzením od lékaře, kdy se paní úřednici nelíbilo, že sice mám napsané "nutná korekce zraku při řízení", ale nemám specifikované, jestli nosím brýle, čočky nebo obojí. Naštěstí to šlo vyřídit poměrně rychle a stihla jsem si i tak o vydání ŘP požádat ještě v den úspěšné zkoušky. Stav vyřízených žádostí můžete sledovat na webu města Brna, takže přesně víte, kdy si pro nový řidičák už můžete přijít. Jinak se fotí přímo na úřadě jako u občanky nebo pasu a klasicky tam jako ostatně všichni vypadám jak vrahoun :D

A co dál? Auto máme bohužel pořád stejné, ale taťka byl tak hodný, že mi ho přes vánoční svátky dvakrát svěřil. Poprvé toho určitě litoval, to jsem jela fakt hrozně, jenže v autoškole jste zvyklí na jedno auto a když pak poprvé řídíte něco jiného, o dost většího a těžšího, tak je to obrat o 360 stupňů... Navíc už jste v tom fakt sami, spolujezdec už nemá pedály a když něco pokazíte, může jedině zatáhnout ruční brzdu (té se táta držel jak klíště), jenže to taky neřeší vždycky všechno. No ale přesvědčila jsem ho a podruhé už ta moje jízda byla o dost lepší, tak věřím, že to půjde!

V mých cílech a plánech do roku 2019 figuruje i to, že si chci co nejdřív pořídit svoje první ojeté auto a aktivně řídit. Protože z různých stran vím, že ty první měsíce po autoškole jsou stěžejní, jinak si zas odvyknu a pak už za volant nebudu chtít sednout. A to nechci! Baví mě to, chci se to naučit pořádně a shodit ze sebe ten (stále mírný) stresík, být si jistá, že jezdím plynule a hlavně bezpečně. Chci v létě přes víkendy jezdit na výlety po Česku, další zimu si už budu moct jen tak zajet někam na kopec zalyžovat - to doposud nešlo. Určitě ale zatím nebudu jezdit každý den do práce, přeci jen se mi až moc aut ve městě nelíbí, zvlášť když v každém sedí jeden člověk.

Poznámka: Tom si udělal řidičák hned v osmnácti a od autoškoly nikdy neřídil. Takže vlastně i kvůli tomu jsem nikam nespěchala. Motivuju ho, aby si zaplatil pár kondičních jízd a jezdili jsme spolu. Protože přece žena nebude vozit chlapa, to už by bylo moc :) Zas na druhou stranu, aspoň mi do toho nemůže kecat, protože mi stejně nemá co radit, haha :D (Viz tento článek z iDnes, paní musely solidně rupnout nervy.)

Před všemi, co dočetli až sem, smekám! Doufám, že jste si v mém příběhu našli něco svého, zasmáli se nebo se dozvěděli zajímavé tipy, pokud se třeba na autoškolu (v Brně) teprve chystáte. Pokud by vás k tomuto tématu zajímalo něco, co jsem nezmínila, ptejte se v komentářích. Ještě vás odkážu na můj Instagram a výběr stories, které jsem na téma autoškola natáčela (tady). Jinak vám děkuju za přečtení článku a přeju všem krásný den.

Mohlo by vás zajímat:

3 komentářů

  1. Já mám taky čerstvý řidičák a velice podobné zážitky jako ty :D Neschopnost udržet se v pruhu, chcípání auta, dívání se na řadicí páku... Ale věřím, že časem se to poddá :P Zatím jezdím se ségrou vedle sebe, sama bych si ještě netroufla. A obdivuju tě, žes to zvládla v Brně, mně stačil i Zlín :P

    OdpovědětVymazat
  2. Já asi nejsem ten správný člověk na řízení. Vždy jsem sice snila o tom, že si sednu do svého auta a odvezu se do krámu, abych si nakoupila a nákup si odvezla, ale zkrátka.. nevěřím si v tomhle, zmatkovala bych.. a jsem toho názoru, že kdo si v tom nevěří, nemá za volantem co dělat. Znám dost takových lidí, kteří to mají jako já. Obdivuju všechny řidiče, pro mě je to něco nepředstavitelného, zvládnout ty těžké křižovatky, když s někým jen jedu jako spolujezdec a koukám.. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Super článek, díky za něj :) já už teď měla autoškolu dělat, respektive před měsícem, ale nakonec jsem řekla, že to nechám až po zkouškách ve škole. Za 4 měsíce mě čekají zkoušky a dva stresy naráz bych nejspíš nezvládla. No obavy z autoškoly mám velké, ale když vidím nějaké řidiče, co už řidičák pochopitelně mají v kapse a je to teda peklo, tak mě to uklidňuje, že to přeci musím zvládnout i já, když to zvládli i oni.

    Přeji Ti krásný a úspěšný nový rok!
    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za každičký komentář :)
Thank you for every single comment :)

Instagram