Konnichiwa! V prvním článku jsem se rozepsala ohledně praktických věcí o naší cestě, teď už se konečně pojďme vrhnout na průzkum míst, která jsme navštívili. Začneme Kansai regionem a městy Osaka a Kjóto, která jsou od sebe kousek a přesto jsou tak jiná. Osaka je moderní město s mrakodrapy, kdežto Kjóto si stále zachovává svůj historický ráz. Na Osaku vám klidně stačí den a půl, na Kjóto si ty dny dejte nejlépe tři, abyste zvládli všechno. Těch 1600 chrámů není jen tak :D Na závěr povídaní z každého místa vám ještě napíšu tipy na kavárny s výběrovou kávou (ty se v Japonsku nehledají moc dobře, my se snažili a i si kvůli nim zacházeli, ale stálo nám to za to, tak rádi předáme tipy dál) a restaurace/bistra.

Osaka

Naše první kroky poté, co jsme se ubytovali a trochu se refreshli po cestě, mířily do čtvrti Dotonbori, která já známá svými nákupními uličkami, ale i podniky s jídlem a pití, které lemují oba břehy řeky. Ikonický je Don Quijote obchod, který má svoje "ruské kolo", a taky reklama s Running Manem. No schválně, řekli byste, že to byla původně reklama na karamelové bonbony? Spíš nějaké běžecké vybavení, že? Prošli jsme si různé uličky kolem dokola a hned jsme měli tisíc různých vjemů a nevěděli jsme, kam koukat dřív. Byl to prostě jiný svět! Neonové cedule na budovách, hýbající se krabík nad stánkem s krabími dobrotami (i když, jak se to vezme, každé místo, co prodávalo kraba, smrdělo jako spálené chlupy, takže jsme ho raději ani neochutnali :D), pěkně oblečení Japonci a Japonky, spousta vůní a zvuků (to je pro Japonsko typické, nejvíc asi dva různé zvuky pro přecházení na zelenou)...

Když budete v Dotonbori, nevynechejte ani Kuromon market, převážně rybí trh, ale dnes už tam najdete všechno. Není to nic pro nerozhodné lidi, opět vám zrak, sluch a čich přechází. Co v se Osace vyplatí ochutnat, je určitě okonomiyaki, zelná placka s vajíčkem, těstíčkem z mouky a mléka, přelitá speciální omáčkou a ochucenou majonézou, posypaná sušenou nori řasou a bonito flakes (=vločky ze sušené, fermentované a uzené ryby, nejčastěji tuňáka). Tu si rozhodně plánujeme zkusit udělat i doma. To samé bohužel nemůžeme říct o takoyaki, smažených kuličkách z těstíčka, plněných chobotnicí, zázvorem a jarní cibulkou. Opět polité speciální omáčkou a tou stejnou majonézou, sypané řasou a vločkami tuňáka. Ono to chutná dobře, jen ta konzistence kuliček nás zklamala - čekali jsme, že to bude křupavé, ale opak byl pravdou a na ulici se to jedlo fakt blbě. Navíc to je extrémně horké, takže pozor na jazyk, Tom si ho hned trochu spálil :D

My jsme v Osace byli poprvé na sushi v Kura sushi, což je japonský řetězec running sushi, kde si berete talířky buď z pásu a nebo si objednáváte na tabletu. Jeden talířek vyjde v Osace na 130 jenů (= ani ne 20 Kč, takže jeden kousek nigiri ani ne 10 Kč), v Tokiu na 150 jenů. A ano, za tuto cenu máte jak tuňáka a lososa, tak i věci jako chobotnici, úhoře, krevety, apod., které u nás jsou vždycky dražší než losos/tuňák. Ochutnali jsme mimo jiné i mořského ježka, ale to nás nijak nezaujalo. Jinak to měli všechno výborné, takže v Kura sushi jsme pak byli ještě dvakrát. Jen pozor na to, že to je hodně oblíbené a může se vám stát, že budete čekat i hodinu a půl. Mají lístečkový systém, takže přijdete a hned víte, v kolik cca půjdete na řadu (a to mají vypočítané fakt sakra přesně, klobouk dolů). Pokud si chcete jen brát z pásu, hýbe se to o něco rychleji.

Pojďme na chvíli odbočit od jídla a přesunout se k památkám, konkrétně k Osackému hradu. Nám Čechům se ty jejich hrady mohou zdát malé (Pražský hrad se všemi jeho budovami to fakt není), ale architekturou to je úplně něco jiného. A když odhlédnu od budovy jako takové a beru celý komplex okolo, je obrovský. A co stojí vždycky za to, jsou japonské zahrady, to oni náramně umí.

Fun fact: U Osackého hradu jsme potkali skupinky žáků ze školy, kteří měli všichni na hlavě žluté kloboučky, asi to je součástí jejich školní uniformy, když mají nějaký takový výlet venku. Najednou za námi přišla skupinka asi tří dětí a lámanou angličtinou, kterou předčítali jedním hlasem z papíru před sebou, nám řekli, že jsou z té a té školy a jestli se nás můžou zeptat na pár otázek. Pak nám dali papír s tužkou na vyplnění a my jsme odpovídali na věci jako "co je typické pro vaši zemi" a "jaký je největší rozdíl mezi japonskými a vašimi zvyky". Pak se s námi vyfotili, protože každá skupinka měla i svého fotografa se zrcadlovkou! Celé to bylo hrozně rozkošné a čekalo nás to vzápětí ještě jednou - tam jsme odpovídali, jakým způsobem se u nás řeší ochrana ohrožených živočichů, a měli krátkou interakci s jejich učitelem angličtiny (který je vždycky cizinec, mají na to speciální grantový program).

Co určitě stojí za to, je vyhlídka na město z výšky Umeda Sky Building. Vstup je za 2000 jenů na osobu a není potřeba ho kupovat dopředu, v pohodě koupíte na místě. Nahoru vás čeká výjezd výtahem a pak eskalátory v proskleném tubusu - to je super zážitek, pokud nemáte klaustrofobii a/nebo strach z výšek :D Umeda je jinak jednou z velkých nákupních čtvrtí v Osace a taky přestupním uzlem, takže je docela fajn tam bydlet a vyrážet do okolí na výlety.

No a my jsme díky ještě probíhajícímu Expu 2025 měli program navíc, nicméně koupili jsme si levnější vstupenky pouze na večer po 17hod, protože celý den na Expu se nám trávit nechtělo. A dobře jsme udělali, stejnak bychom nestihli o moc víc, a tu atmosféru jsme načerpali i tak. Plznička v našem českém pavilonu samozřejmě nesměla chybět :) Lidí samozřejmě všude plno, fronty na všechno, je potřeba s tím počítat. Jsme rádi, že jsme toho využili a na Expo se podívali, ale úplně nám to stačilo a podruhé už bychom asi nepotřebovali jít. Byli jste někdy někdo na Expu? Jaké jste z toho měli pocity?

Kavárny: Kura coffee (čtvrť Tsuruhashi), Maze Cafe Market (čtvrť Namba); snídaně: UnReal Bake & Cafe Bar (čtvrť Namba); pivo/cider: Schwa2 UraNamba; jídlo: Pizza di Mario (pokud už budete přejezení japonské kuchyně ke konci pobytu jako my, jen počítejte s tím, že je vevnitř kvůli pizza peci hrozné vedro a berou pouze hotovost), Curry House CoCo na katsu curry (řetězec podobně jako Kura Sushi, najdete po celém Japonsku)

Kjóto

Tady schválně začnu asi jediným negativem, abych pak Kjóto mohla opěvovat, protože z měst se nám tam líbilo rozhodně nejvíc. Ale nepříjemně nás překvapila místní doprava - po Osace a Tokiu, kde jezdí metro úplně všude, bylo zjištění, že v Kjótu jsou jen dvě linky metra a zbytek obsluhují autobusy, dost šokující. Ono to dává smysl, jak už jsem psala, je to historické město a tu infrastrukturu pro takový nápor turistů zkrátka nemá vybudovanou. Každopádně trčet tak dlouho v autobusech, které během 20 minut jízdy udělají 16 zastávek, a ještě do toho Xkrát stojí na červenou a/nebo v zácpě, bylo fakt výživné. Tak si na to obalte nervy, ono vám nic jiného stejně nezbývá!

My jsme objevování začali u Kitano Tenmangu chrámu, který jsme měli kousíček od ubytování. Je to takový klidnější chrám, kde nepotkáte mraky turistů, ale přitom je velký a nádherný. Další chrám už turistický rozhodně je, ale právem - Kinkaku-ji je chrám pokrytý pláty pravého zlata a ční se nad jezírkem, na jehož hladinu se krásně odráží. Nám vyšlo ten den luxusní počasí, takže to byla parádní podívaná a u některých fotek byste možná řekli, že ani nejsou moje, ale stažené z Googlu. Kdybyste se spokojili se stříbrem místo zlata, a tím pádem s menším množstvím lidí, tak zvolte chudšího bráchu Ginkaku-ji (ano, vůbec se to neplete) na druhé straně města. Za mě ovšem nejlepší chrám nese název Okazaki - z fotek velice jednoduše poznáte proč. Tohle bylo už ke konci našeho pobytu, takže náš králíček Oliver už mi fakt hodně chyběl <3

Další den naše první ranní kroky mířily k Arashiyama Bamboo Forest, známému bambusovému lesu, který je ovšem součástí daleko většího přírodního komplexu, takže kromě pořádně vysokých a tlustých bambusů můžete navštívit třeba i Arashiyama Monkey Park, kde se volně pohybují makaci. Není třeba se jich bát, nic vám neseberou, když jim nebudete ukazovat jídlo a budete dodržovat pár jednoduchých pravidel. Cesta vede do poměrně strmého kopce, takže si dáte pěkně do těla, ale odměnou vám bude krásná vyhlídka na celé Kjóto a třeba jako my budete mít štěstí i na mláďátka, která byla neskutečně rozkošná!

Z Arashiyamy jsme se převezli busem na druhou stranu města, omrkli místní hřbitov (protože i to je součástí kulturu, tak nás to zajímalo, plus Higashi Otani Cemetery je na kopci, takže jsme měli další zajímavou vyhlídku) a přes Yasaka Shrine a Stepping Stones přes řeku Kamo mířili do Kyoto Gyoen National Garden, obrovského parkového komplexu, kde se nachází císařský palác. Ten jsme kvůli krátké otevírací době nestihli, ale stejně už jsme byli tak uchození, že nám to extra nevadilo.

Na závěr jsem si nechala slavnou stezku Fushimi Inari, kam jsme se vydali na závěr našeho pobytu v Kjótu a přivstali jsme si - z vlaku jsme vystupovali po půl 8 a počet lidí nám napovídal, že možná se nám podaří vyfotit nějaké fotky, kde budeme v oranžových branách sami. A taky, že jo. Ve spodní polovině těch možností nebylo zas až tolik, ale v půlce to většina lidí vzdá a dál nahoru už nejde, takže pak se těch možností otevře spousta. Celý výstup nahoru i s častým focením nám zabral skoro hodinku, dolů už to šlo rychleji, nicméně když jsme kolem 9:15 byli ve spodní polovině, byli jsme fakt rádi, že jsme se tam vydali tak brzo. Na branách jsou mimochodem napsaní sponzoři a datum, kdy danou bránu podpořili. Líbilo se nám, jak se střídají větší a tlustší torii (brány) s menšími a tenčími, zároveň některé byly už starší a oranžová barva vybledlá, zatímco některé byly nově opravené a zářivě oranžové. Stezka primárně slouží jako poutní cesta, podél bran najdete několik menších chrámů a míst na pomodlení, ale jak správně tušíte, spíše je zaplavená turisty než poutníky. Ať už je váš účel cesty jakýkoliv, Fushimi Inari moc doporučujeme, je to opravdu must-see.

Kavárny: Kurasu Kyoto Stand (kousek od hlavního nádraží), jídlo: Mos Burger (lokální fast food řetězec, který můžeme fakt doporučit - burgery, co vypadají jako v reklamě, a chutnají fakt náramně, lepší než Mekáč!), Ichiran ramen (slavný "introvertní" ramen řetězec, kde když nechcete, nemusíte s nikým mluvit, a tonkotsu ramen mají fakt výborný)

Možná si říkáte, kde je čtvrť Gion a ten slavný pohled na bývalé působiště geish. No, tak to jsme bohužel nestihli. Je to jedno z těch míst, kde chcete být fakt brzo, a na to nám nevycházely dny. Tak si to necháme na příště :) V příštím článku se těšte na zážitky a tipy z Tokia a nedaleké Kamakury. Kdyby vás cokoliv zajímalo a já to ve článcích neměla, neváhejte se mě tady v komentářích nebo klidně na Instagramu zeptat. Arigato gozaimashita!

Konnichiwa! Na konci září jsme si s Tomem splnili náš velký sen a odcestovali na téměř tři týdny poprvé do Asie, do země vycházejícího slunce, do Japonska. Pokud mě sledujete na Instagramu, tak už jste nejspíš cestovali s námi v reálném čase, a pokud jste něco nestihli, najdete to uložené ve výběrech na mém profilu. Tady je ale ten textový prostor přeci jen větší, tak bych to v celkem čtyřech článcích chtěla popsat ještě podrobněji - včetně organizačních věcí, logistiky, rozpočtu, suvenýrů, apod. Bude to dlouhé, tak si udělejte kávu/čaj/matchu a pojďme na to!

Letenky

Zvolili jsme si odlet z Budapešti, protože to odtamtud upřímně vychází cenově nejlépe (versus Vídeň a Praha), je to víc na východ, takže vlastně blíž (= o trochu kratší let) a dostat se tam z Brna není žádný problém. Letěli jsme se společností China Eastern s přestupem v Šanghaji, čistého času lety vycházely na 11 hodin Budapešť-Šanghaj (jelikož je to čínská aerolinka, letěli jsme přes Rusko...) a necelé 3 hodiny Šanghaj-Osaka. Opět, zvolili jsme Osaku, vycházelo to tam levněji než do Tokia. Letenky jsme hledali primárně přes Skyscanner a nakonec jsme si je rezervovali skrz Booking.com. Upřímně, vyznat se na webu China Eastern se nedalo, ani nám to v anglické verzi jejich stránky nenacházelo ty lety, co jsme měli vyhlídnuté, a zkrátka jsme to nechtěli riskovat a chtěli být případně krytí něčím, co dobře známe. Vzali jsme si raději trochu dražší verzi s pojištěním storna, případným přebookováním, apod. a zpáteční letenky nás takto vyšly na cca 18 000 Kč na osobu. Ano, dá se jít i níž, ale to už buď máte 2 přestupy nebo čekáte hodně dlouho na letišti (případně rovnou obojí). A my jsme fakt té cestě nechtěli věnovat víc času než bylo nutně potřeba - přestup na cestě tam jsme měli 2,5hod a po cestě zpět 4,5hod. A co tak víme od kamarádů, co taky v Japonsku byli, běžně letenky bývají spíš dražší, okolo 20-25 tisíc za osobu, takže jsme je sehnali fakt dobře :)

Na takhle dlouhém letu máte i v Economy třídě jídlo v ceně, respektive dvě jídla v ceně. Plus dokonce třetí i pak na tom kratším letu z Číny do Japonska. My jsme měli dost obavu, jestli nám to bude chutnat, ale byli jsme příjemně překvapení, z těch celkem šesti jídel nám čtyři chutnaly dost (snědli jsme všechno) a ta dvě tak půl na půl (nějakou věc, co vypadala jako fermentované kroupy v nejspíš sladkokyselém nálevu, plus nechutně bledou ohřátou salátovou okurku a v oleji utopená vajíčka jsme jim tam nechali :D). Všichni dostanou polštářek a deku a máte před sebou obrazovku na sledování filmů, hraní her, apod. Jen pozor na to, že většina filmů je v angličtině s čínskými titulky, takže se na to koukat nedá - my byli na tuto variantu připravení a měli jsme postahovaných několik filmů v tabletu.

Ubytování

Jakmile jsme měli koupené letenky, začali jsme řešit ubytování a vlastně celý itinerář naší cesty, abychom věděli, kolik nocí chceme na jednotlivých místech strávit. Většina lidí při první cestě do Japonska volí klasickou osu Osaka-Kjóto-Tokio a my jsme nebyli výjimkou. Dali jsme si první 2 noci v Osace, pak přesun na 5 nocí do Tokia, odkud jsme potřebovali z ambasády odvolit, 2 noci v národním parku Nikko severně od Tokia, 2 noci v Matsumoto, dobrém výchozím místě na dva výlety do horských vesniček v regionu Nagano (což nakonec úplně nevyšlo a byli jsme místo toho ještě na 2 noci v Tokiu, ale o tom vám napíšu v jiném článku), přesun na 4 noci do Kjóta a pak opět poslední 2 noci v Osace = celkem 17 nocí.

Kromě prvního ubytování v Osace, které jsme sehnali fakt za pakatel na Booking.com (jakoby 800 Kč za noc za oba nezaplatíte ani tady v nějaké vesničce), jsme rezervovali všechno ostatní přes Agoda.com - měli jsme na tuhle platformu tip, že v Asii frčí o dost víc než Booking.com a jsou tam lepší ceny. A opravdu jsme tam neměli problém sehnat levné, ale pěkné ubytování, a skoro všude jsme nakonec byli v hotelích. Ubytování na 17 nocí nás vyšlo na cca 26 000 Kč (13 000 Kč na osobu) a všude jsme měli svůj pokoj (nebo celý byt) a svoji koupelnu - s výjimkou jedné noci v kapslovém hostelu v Tokiu, což byla zkušenost, kterou jsme prostě chtěli mít. Ve dvou hotelech jsme měli přístup i do onsenu, což jsou takové jejich veřejné "lázně". Kromě kapslového hostelu jsme ale nikde neměli v ceně snídani.

Doprava

Pokud si doteď říkáte, že Japonsko se zdá levné, tak tady ty částky trochu naskočí. Japonsko je známé svou vysoce organizovanou a spolehlivě fungující dopravou, hlavně shinkanzeny a systém metra v Tokiu jsou tím známé. Z prvních 25 nejvytíženějších vlakových stanic na světě je jich prvních 23 v Japonsku - top 1, Shinjuku, přepraví denně 3,6 milionů lidí! Veřejnou dopravu tam využívají všichni a v těch velkých městech se moc aut nepohybuje, i když infrastrukturu tam na to samozřejmě mají, prostě ty vlaky vychází lépe.

My jsme potřebovali přejet z Osaky do Tokia, což byla jasná shinkanzen trasa. Cestu, která má přes 550 km, tenhle vlak zvládne za 2,5 hod. A na této trase jezdí cca každých 10 minut. U nás naprosto nepředstavitelné, že? Slyšeli jsme, že Japonsko má každý den v provozu okolo 1000 shinkanzenů, aby takovou kontinuitu zajistili. Lístky dopředu se vůbec nevyplatí kupovat (pokud nemáte fakt obří kufr a nepotřebujete rezervované místo - na naše krosny ale stačil lístek bez místenky), brali jsme je až na nádraží a vyšly nás na cca 2000 Kč na osobu za jednu cestu. Podobně pak vycházela cesta z Tokia do Kjóta, to bylo lehce pod dvojku. Je to hodně? Ano. Ale je to extra rychlé, pohodlné a je to zážitek? Taky ano.

Kromě těchto dvou cest jsme podnikli ještě nespočet dalších, ať už meziměstských nebo v rámci města metrem/autobusy. Na všechny tyto cesty jsme využili kartu Suica - máte ji digitálně v peněžence (pozor, funguje jenom na iOS, ale Android má taky nějaké možnosti, jen to nebude Suica, ale jiná podobná kartička, Pasmo nebo Icoca) a jenom si dobíjíte penízky a pípáte při nástupu/přestupu/výstupu. Dokonce se s ní kromě dopravy dá platit i ve večerkách nebo v automatech na pití. Z výpisu transakcí vidím, že celkově jsem projezdila necelých 4500 Kč.

Suvenýry

I když jsme v ceně letenky měli každý dvě odbavená zavazadla, tam jsme letěli jen s jedním a náš plán byl koupit si v Japonsku rovnou velký kufr (tím, že nelétáme s odbaveným zavazadlem, tak jsme doposud ani žádný neměli) a nakoupené suvenýry si převézt v něm. No a co že jsme si nakoupili? Několik kousků oblečení v Uniqlo a v Muji, včetně triček s japonskými motivy - Uniqlo v těch velkých městech má vždy speciální kolekci, kterou neseženete jinde. Já jsem třeba úplně nadšená z trička s Tomem a Jerrym ve formě takoyaki - smažených kuliček s chobotnicí uvnitř. Sushi ponožky jsou taky boží, no a já samozřejmě neodolala ani v Harry Potter Harajuku obchodě a odvezla si konečně nebelvírskou šálu, kterou mají v Evropě věčně vyprodanou na HP akcích, a limitované ponožky z Harajuku store. Tomovi se poštěstilo odvézt si nové tenisky New Balance, já bohužel měla smůlu, protože se svou velikostí nohy 40/41 v Japonsku jsem fakt nepochodila. Když už měli, tak mi boty byly úzké na šířku - a to mám úzkou nohu a úzký nárt. Prostě chodidla Japonek jsou úplně něco jiného :D

Do kuchyně jsme si kromě pořádného japonského nože (miluju, jak krájí všechno jako po másle, doslova!) přivezli také nerezovou Hario konvičku na zalévání našeho V60 kávového filtru. Dá se samozřejmě sehnat i u nás, ale tam vycházela na cca 450 Kč a tady je tak za 650-700 Kč. Rovnou jsme si vzali roztomilé (asi původně čajové) šálky a ten první filtr zalitý konvičkou z těchto šálků nám chutnal úplně náramně. Dále dva balíčky kávy, čtyři stejné mini mističky na sójovku, zázvor, apod. k sushi. No a já jsem neodolala ještě jedné mini mističce a odkládací plošce na hůlky (jak sakra přeložit chopsticks rest?!) s králičími motivy.

Ze sekce jídla jsme si nabrali mix různých sladkostí, chipsů, pitíček hlavně na ochutnávku pro rodinu a kamarády. Matchu pro kamarády, pro sebe ještě nějaké speciální posypky na japonská jídla (bonito flakes, furikake) a taky kjótský gin a takové speciální "bitters" - alkoholové kapky s příchutí yuzu na ozvláštnění drinků. A na co se těšíme je taková titěrná zábava na dlouhé zimní večery aneb papírový/dřevěný model sushi stánku, co si postavíme a slepíme sami - ten pak půjde někam na poličku na výstavku.

No a pak tu máme kosmetiku. Tam jsem se trochu utrhla ze řetězu a na základě různých doporučení od kamarádek a z reels na Instagramu jsem nabrala fakt hodně věcí jak pro sebe, tak pro ženy z rodiny a pro kamarádky. Já už se tady kosmetice nevěnuju, ale chápu, že tohle by vás mohlo zajímat - chtěly byste holky časem nějakou souhrnnou recenzi všech produktů? Jedná se převážně o skincare, z dekorativky jsem si vzala akorát dvě řasenky a jeden pudr, jinak různé masky, SPFka, odličovací balzám, balzámy na rty, apod.

Ostatní rady a tipy

Aneb co se nevešlo do předchozích částí, ale přesto bych o tom chtěla napsat. Zaprvé, eSIM a data. To už jsem do Ameriky řešila přes mobilní aplikaci Airalo, kde si velmi jednoduše na pár kliknutí koupíte a aktivujete eSIM do dané země - většinou nabízí od 1GB do 20GB dat a platnost v rozmezí týdne až 30 dní. Super je, že můžete doporučovat kamarády a za každé doporučení kamarádovi i vám přibyde kredit 3€ - tím pádem mě eSIM do Japonska na 10GB dat místo 16€ stála jen 10€. A co považuju za největší výhodu je, že máte vyřešeno dopředu, jen přistanete, zapnete data a jedete, neřešíte žádnou fyzickou SIMku na letišti nebo někde jinde. Kdybyste se chtěli přidat a získat taky 3€ kredit, použijte kód ANNA0890.

V Japonsku ne všude berou karty, a to i ve velkých městech, takže buďte připravení a mějte u sebe dostatek hotovosti. My jsme si řekli, že si u nás vyměníme jen něco málo do začátku a pak si vybereme z bankomatu, protože přeci máme výběr přes Raiffku zdarma kdekoliv na světě. No ale to jsme se přepočítali, protože místní bankomaty si velmi často účtují svoje poplatky. My jsme oběhli asi čtyři, kdy ze dvou nešlo vybrat jelikož to byla cizí karta, a dva měly poplatky, takže jsme se tomu nevyhli. Vyměňte si teda radši doma víc než míň - nám nakonec krásně vyšlo celkem 33 000 jenů (necelých 5000 Kč).

Na pohyb ve městě, včetně MHD, doporučuju používat Google Maps - krásně vám napíšou, kudy do stanice vejít, do kterého vagónu nastoupit pro nejrychlější přestup/výstup, kudy zase vyjít ven a kolik vás to bude stát. Přesuny mezi městy už tak dobře nezvládají a na to teda spíš doporučuju aplikaci Japan Travel - pokud se chcete vyhnout shinkanzenům nebo limited express vlakům, odškrtnete si je a vyhledá vám to jen vámi žádané spoje a vždy aspoň 3-4 možnosti, také včetně přestupů a ceny.

Další appka, kterou jsme hojně využili, se jmenuje Payke a je velmi užitečná na skenování čárových kódů různých produktů, u kterých netušíte, na co jsou. Naskenujete kód a zobrazí se vám více či méně podrobné info v angličtině, kolikrát i včetně ceny a uživatelských recenzí. V appce jsou i různé slevové kupony do obchodů, takže můžete ještě ušetřit. Nezná to úplně každý produkt, občas to napíše, že ho nemá v databázi, ale na většinu věcí nám to fungovalo.

Jako cizinec máte v Japonsku nárok na neplacení daně, pokud nakoupíte nad 5500 jenů (okolo 1100 Kč). Neplatí to v restauracích, obchodech s potravinami apod, ale na skoro všechno ostatní ano. My jsme to využili několikrát, na oblečení, tenisky, alkohol, kosmetiku i ten kufr. Zatím to funguje většinou tak, že vám daň u speciálně označených tax free pokladen rovnou odečtou a vůbec ji neplatíte (po předložení pasu) nebo ji zaplatíte a pak si jdete na nějaké dedikované místo nechat daň vrátit buď v hotovosti nebo na kartu. Do budoucna se tento systém ale bude měnit a daň se turistům bude vracet hromadně až při odletu na letišti - nejspíš si tak budete muset nechávat od všeho účtenky, což je otravné... Ale stojí to za těch ušetřených 10% :)

Na závěr ještě trocha japonských paradoxů. Na spoustě míst musíte být fakt brzy ráno, abyste se vyhli velkým davům. A tím myslím, že v 7 je kolikrát pozdě. Naproti tomu, většina obchodů i restaurací otevírá až v 11! Sehnat brzkou snídani je téměř nemožné, pokud nechcete pořád jíst sendviče z večerek, máte celkem smůlu. No a spousta míst ožívá až večer po setmění, kdy už jste po celém dni uchození a unavení, takže často končíte na hotelu v 18 nebo i dřív a na nějaký noční život po těch průměrných denních 20 000 krocích fakt nemáte už energii. Je dobré s tím počítat a nebýt překvapení, že někam do večerních ulic zvládnete vyjít maximálně třeba dvakrát jako my. Ale nám to nijak nevadilo.

Tento článek už je extra dlouhý, takže pokud jsem na něco zapomněla a ještě mě to dodatečně napadne při psaní těch následujících článků, doplním to tam. Případně se ptejte v komentářích, ráda odpovím :) Zatím se mějte krásně a budu se těšit příště - snad brzy! Sayonara!

Bonjour! Kdo mě sleduje již několik let, moc dobře ví, že Francie je pro mě druhým domovem a ráda se tam vracím. Z dob mého studijního pobytu a stáže mám již velice dobře procestované regiony Bretaň a Pays de la Loire, byl tedy čas objevit jiný kout země galského kohouta - Normandii. Od pár kamarádů se nám dostalo poznámky, že to není úplně typická dovolenková destinace, což mají asi pravdu, většina lidí jezdí do Paříže nebo do Provence. Nicméně my si za tím stáli a prožili jsme společně s kamarády krásnou dovču, během které jsme poznali skvělá místa :)

Náš plán zněl letět s Ryanairem z Vídně do Paris Beauvais, tam si půjčit auto a frčet do Normandie. Jak jsme řekli, tak se i stalo. Naplánovat termín vhodný pro 6 lidí, aby se to hodilo všem a letenky nebyly nijak drahé, byl docela kumšt, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a vyšlo to. Zpáteční letenka na osobu nás vyšla na cca 2700 Kč, měli jsme jen malé batůžky a jeden 10kg odbavený kufr do šestice (primárně na francouzské dobrůtky, co jsme si nakoupili jako suvenýry). Auto jsme měli půjčené přes Sixt, pro 6 lidí přicházel v úvahu typ Peugeot 5008 nebo větší, nakonec jsme dostali malou dodávku Renault Traffic, kam by se nás vlezlo i 9 :D Aspoň jsme měli hodně prostoru na nákupy jídla a pití, i když se s tím hůř parkovalo, ale kamarád, co řídil, to zvládl na jedničku. Na 4 celé dny (24hod krát čtyři) nás půjčení auta vyšlo na cca 700€ s nejvyšším pojištěním a tankovali jsme naftu za cca 90€.

Náš první nocleh proběhl ve městečku Vernon (jako strýček Vernon z Harryho Pottera, najs!), které se nachází jen kousíček od vesničky Giverny, kam mířily naše kroky první den. Konkrétně do Jardins et maison de Monet, zahrad a domu Clauda Moneta, známého impresionistického malíře. Lístky dovnitř jsme bohužel nestihli zarezervovat dopředu, tak jsme si museli vystát cca 45 minutovou frontu. Byla totiž neděle, konec prodlouženého víkendu po svátku 8. května, kdy se do této oblasti sjíždělo hodně lidí při příležitosti 80. výročí konce války. Takže lidí v zahradách bylo fakt hodně, to nám ten zážitek trochu pokazilo. Nicméně i tak bylo skvělé tohle místo vidět, zahrady jsou nádherné! Nejvíc mě dostal mostek přes jezírko (ve kterém se mimochodem vykoupala Emily s Camille během poslední série Emily in Paris) s obrovskou vistárií a taky se mi moc líbily růžové "něco jako pomněnky" - v kombinaci s těmi klasickými modrými, plus ještě bílými, to vypadalo skvostně.

Prohlédli jsme si i samotný Vernon, kterým protéká řeka Seina a kde stojí pozůstatek starého mostu přes řeku s původní boudičkou. Odpoledne jsme se odebrali zpátky do auta a pokračovali směr Étretat, kde jsme spali dvě noci. To bylo asi nejlepší ubytování, co jsme měli, přímo v centru města, kousek od pláže, odkud se dalo jít na obě strany na vyhlídky na útesy. Jmenovalo se Le Chant des Sirènes, zpěv sirén. V našem pokoji byl i útulný pracovní/čtecí koutek s několika knížkami o dobrodružstvích Arsèna Lupina. Spisovatel Maurice Leblanc totiž z Étretatu pocházel, najdete tam i muzeum věnované postavě zloděje/dobráka Lupina (kdo jste neviděl stejnojmenný seriál na Netflixu, moc doporučuju).

Rovnou vám říkám, že Étretat musíte navštívit, když budete v Normandii. Shodli jsme se celá banda, že to bylo nejkrásnější místo. Ty alabastrové skály a útesy s oblouky zasahujícími do moře jsou prostě kouzelné, nám ještě náramně vyšlo počasí a vydatně jsme se prošli na jednu i na druhou stranu. Na oběd jsme si skoro všichni dali moules frites, slávky s hranolkami, a teda takový obrovský hrnec slávek jsem ještě nikde nedostala. Trvalo nám skoro hodinu se tím projíst :D Úplně nejlepší byla odpolední procházka, vůči které jsme napřed byli poněkud skeptičtí, když ji kamarád vymyslel. Záležela totiž na odlivu, abychom mohli projít suchou nohou po plážích a kamenitých útvarech zpátky do města. Ale zkusili jsme to, rozhodli jsme se věřit internetům a aplikacím, a ve výsledku to bylo dobrodružství jak víno. V jeden moment, kdy to už skoro vypadalo, že neprojdeme dál a budeme se muset otočit, jsme byli všichni naštvaní a odhodlaní i skočit skoro dva metry dolů na kamenitou pláž, což naštěstí nebylo potřeba a jinou cestu jsme našli! Na pláži přímo v Étretatu mimochodem byla i ústřicová farma speciálně pro Marii Antoinettu, ústřice se jí odtamtud vozily na královský dvůr.

Kdo jste čekal na válečná místa, teď přichází jejich čas. Primárně mužské osazenstvo samozřejmě chtělo pár těchto míst stihnout, a tak jsme postupně navštívili: památník Bruneval, Overlord muzeum, Omaha beach (ve vesničce u Omaha beach jsme měli naše poslední ubytování s výhledem přímo na pláž a večer nám vyšel nádherný západ slunce <3), Pointe du Hoc, hřbitov padlých amerických vojáků a Sword beach. Já jsem si těch válečných míst za poslední rok "užila" až až (muzeum v Gdaňsku za mě bylo nejlepší), tak doufám, že od této tématiky budu mít nějakou dobu pokoj. Nicméně bylo rozhodně zajímavé to vidět, nechat na sebe působit sílu těch míst a myšlenky na to, že kdyby se operace Overlord a Den D nepovedl, tak tu dnes nejsme... Mimochodem ty pláže jsou obrovské, jak Omaha, tak i Sword. A nejvíc na mě působil asi ten hřbitov, kde leží přes 9300 padlých Američanů - ty zástupy na milimetr přesně vyrovnaných křížků (a hvězd, protože tam jsou občas i Židé) jsou dechberoucí.

Ještě zmíním dvě městečka, která jsme zvládli po cestě navštívit - Honfleur a Bayeux. Honfleur je malebné přístavní městečko, které mi hodně připomínalo kodaňský Nyhavn nebo i trochu amsterdamské kanály. V přístavu je i tradiční carrousel (kolotoč) pro děti a města, co tenhle kolotoč mají, se mi vždycky líbí. V Honfleur jsme si dali výborný oběd, galettes, slané palačinky, které jsou bretaňskou specialitou, ale nešlo je vynechat ani v Normandii.

V Bayeux je krásná katedrála a taky známá tapisérie, na kterou jsme už ale neměli čas. Nicméně byla to naše poslední příležitost dát si ústřice, tak jsme do toho s Tomem a jedním kamarádem šli. My jsme s Tomem chutnali ústřice jednou tady v Brně na food eventu, a jako nebylo to vyložené hnusné, ale nebylo to ono. Tak jsme si řekli, že to znovu vyzkoušíme až někde u moře, pěkně za čerstva. No a chutnaly nám daleko, daleko víc! Ne že bych je teď potřebovala jíst furt, ale když bude takhle na dovolené příležitost, ráda si je dám.

No a to už bude všechno, dojeli jsme zpátky na letiště, vrátili auto a čekala nás poslední noc ve skromném ubytování 15 minut pěšky od letiště, ráno jsme pak už letěli zpátky domů. Nás kufr vážil přesně 10 kilo a byl narvaný sýry, klobáskami, sušenkami, rilettes (taková lepší paštika s kousky masa) a pár dalšími francouzskými dobrotami. Jak se vám Normandie z mého vyprávění a fotek líbila? Pokud jste tam náhodou někdo byli, dejte mi vědět. Kdybyste chtěli tipy na konkrétní ubytka nebo restaurace, napište, ráda se podělím. Díky moc za přečtení článku a zase někdy příště u dalších cestovních zážitků :)

Ahojte! Zase jsem se nějakou dobu neozvala, měla jsem teď leden a únor náročný v práci, změnila se mi pozice a náplň práce, tak než jsem se do nových procesů a úkolů trochu dostala, nebyl moc čas na nic extra navíc. Nicméně tento článek mám tady rozepsaný ještě z loňska, je to můj poslední cestovní rest z extra nabitého října. Konečně jsme někam vycestovali i s Tomem, který to měl pracovně velmi turbulentní loni, tak to hlavně pro něj byla zasloužená dovolená, kterou jsme si oba moc užili.

Cesta do Gdaňsku je něco, co by se dalo zvládnout i autem nebo vlakem. Nicméně auto nepřipadá v úvahu, když jsem sama řidička a nemá mě kdo střídat, a vlaky bohužel nevycházejí tak dobře. Chtělo by to takový ten spací vlak přes noc, ale takové spojení jsme bohužel nenašli, a když už, tak s přestupy, a za pěkně drahou cenu. Nakonec nás tedy nejlépe vyšlo letět, sice z Prahy, ale přímo s Ryanairem. Zpáteční letenka nás vyšla na cca 1950 Kč na osobu. Z letiště se dá dostat buď autobusem nebo vlakem, my po cestě do Gdaňsku volili autobus a nebyla to ta lepší (i když o pár zlotých levnější) volba, takže zpátky jsme volili vlak - a to doporučuju i vám. Bus stál jedna cesta na osobu 4,80 PLN a vlak 7 PLN.

Ubytování jsme našli přes Airbnb, úplně nádhernou garsonku v klidné části u vody, včetně společné sauny pro celou budovu (ve které jsme byli celkem 4x za pobyt!) a hlídané recepce 24/7. To vše prosím pěkně za cca 1400 Kč na noc za oba, neber to. Horší byla dostupnost a obchody/služby okolo, z centra města tam vedl jediný zvedací most, který byl vždycky půl hodinu otevřený pro pěší a kola, další půlhodinu zvedlý na průplav lodí, takže si to člověk musel hodně hlídat, jinak si buď počkal nebo to musel hodně obcházet, což se nám i tak párkrát stalo. A nejbližší obchod byl právě na druhé straně tohoto mostu, ale tak s tím jsme se naučili počítat a když jsme potřebovali, nakoupili jsme cestou z města na ubytko.

Samotný Gdaňsk není nijak velký, alespoň to historické centrum ne, takže ho máte obchozený za chviličku. Na nějaké MHD zapomeňte, v centru stejně nejezdí, takže nejlepší je pěškobus :) Pro výhledy doporučuju vyšlápnout si na věž baziliky Panny Marie, kam sice vede víc než 400 schodů, takže si pořádně máknete, ale stojí to za to. Vstupné je 16 PLN na osobu. Další viewpoint je Góra Gradowa se skoro tak velikým křížem jako v Rio de Janeiro (akorát že vůbec :D) a roztomilými travnatými kopečky s nějakými bunkry nebo příbytky, skoro jako v Pánu prstenů. Zbylé pamětihodnosti projdete v rámci toulek centrem, za zmínku stojí ještě Stary Zuraw, historický jeřáb, který sloužil k manipulaci s loděmi (a který se objevil ve hře Zaklínač).

Na jídlo jsme si hned první večer vyhlídli food hall Montownia. Trefilo se nám to do vkusu tak, že jsme tam pak šli ještě dvakrát, pokaždé jsme si dali jiné jídlo z jiného typu kuchyně a hrozně jsme lamentovali nad tím, jak něco takového v Brně chybí. Neskutečně nás bavily malé cukrárny/zmrzlinárny Palce lizac díky svému, pro nás Čechy vtipnému, názvu. Na kafe jsme bohužel neměli moc štěstí, když už jsme podle appky European Coffee Trip narazili na výběrovou kavárnu, tak to kafe stálo 16 PLN a víc, naproti tomu v jiných kavárnách jsme si až tak nepomohli, pod 12 PLN moc nešlo sehnat ani espresso. Celkově ty ceny nebyly až tak příznivé, je to sice Polsko, ale tady ta oblast, kam míří hodně Skandinávců a celkově turistů, není až tak levná.

Mezi Gdaňskem, Sopoty a Gdyní (kterým se také říká Trojměstí) jezdí meziměstské vlaky, kterých jsme několikrát využili. Když už chcete dál, třeba na poloostrov Hel, musíte klasickými národními drahami. Jedna cesta z Gdaňsku na Hel nás vyšla na 42 PLN na osobu. V sezóně jezdí z Gdynie i trajekt, ale za ten si teda sakra připlatíte, zpáteční lístek stojí 135 PLN (versus vlak 60) a moc času si tím neušetříte. Za nás byl Hel velké zklamání, od známých jsme měli dobré ohlasy, jenže jsme pozapomněli, že všichni tam byli v sezóně, kdy to tam žije. Na konci října tam zdechl pes a atmosféra tam byla asi taková, jako když jdete v Brně na Prygl mimo sezónu :D Měli jsme i dost velký problém najít stánek, kde by brali karty, nakonec jsme tedy skončili jen s hranolky na oběd. Prošli jsme si hlavní promenádu, omrkli pár míst, kde byly ještě stopy po tancích a jiných válečných věcech, na chvíli sedli do cukrárny a za 2,5hod od toho, kdy jsme přijeli, už jsme zase sedali na vlak zpátky.

Gdynia nám ten dojem trochu vylepšila, je to moc příjemné přímořské městečko. Vyhlídkový spot se jmenuje Kamienna Gora a vede na ni lanovka zdarma. Shora se dá sejít přímo na hlavní pláž a projít se po přístavu - nám to vyšlo na západ slunce a bylo to kouzelné! Den jsme zakončili v pierogárně na asi těch nejlepších pierogách, co jsme kdy měli <3 Nacpaní k prasknutí jsme se odkulili na vlak zpátky do Gdaňsku.

Další den, další výlet, tentokrát do Sopot. Už jsme věděli, kterým vlakem jet, je to ta stejná trasa jako do Gdynie, jen kratší vzdálenost. Z nádraží dojít na hlavní promenádu trvá chviličku - tam doporučuju aspoň na chvíli se zastavit u Křivého domku a pak pokračovat směrem na pláž a zaplatit si vstup nahoru na maják, odkud máte pěkný rozhled. Pak pokračovat na molo, to je v Sopotech asi největší atrakce. My jsme si tam i na chvíli poseděli, nahřívali se na sluníčku a jenom nechávali ten ruch kolem nás plynout. Pak jsme pokračovali ještě kus po pěší/cyklostezce podél pobřeží a brzy zapadli do jedné z restaurací na oběd. Odpoledne jsme zvládli ještě kafíčko a pak vlak zpátky do Gdaňsku.

Značnou část posledního dne v Gdaňsku jsme strávili návštěvou Muzea 2WW, které má hodně architektonicky zajímavou budovu, ovšem samotné muzeum se nachází v podzemí. Vstup nás vyšel na 29 PLN na osobu, což na to, kolik času tam strávíte, je fakt krásná cena. Ze začátku jsme si expozici procházeli dost podrobně (i já, kterou historie a válečná témata moc nezajímají), ovšem když už jsme vevnitř byli víc jak dvě hodiny a já zjistila, že jsme si prošli teprve 7 místností z 18 a začínám mít hlad, zbytek jsem profrčela rychlostí světla :D A Tomovi řekla, že na něj počkám na konci v bistru, že si musím dát aspoň nějakou sušenku a kafe. Doporučuju tedy jít dovnitř najezení, fakt počítejte s tím, že 2-3hod se tam dají strávit úplně jednoduše, pro válečné fanatiky to bude klidně 4-5hod. Mají to udělané fakt skvěle.

Po obědě v Montowni (jak jinak) jsme ještě prochodili znovu centrum, nakoupili nějaké suvenýry, navštívili pár místních barů (doporučujeme horkou višňovku, kterou jsme si dovezli i domů), a to už bylo z našeho severského dobrodružství skoro všechno. Zamířili jsme i do oblasti pojmenované Stocznia (nebo jenom 100cznia), měli jsme na to dobré reference, že to tam žije a je to zajímavé tím industriálním prostředím, ale bohužel tím, jak bylo po sezóně, byla otevřená a přístupná už jenom vnitřní část. Tak třeba někdy příště. Pak už nás čekala jen poslední noc a cesta zpátky. Byli jste někdy v Gdaňsku a okolí? Jak se vám tam líbilo? Pokud ne, doufám, že aspoň fotoprohlídka a moje povídání podnítilo vaši touhu tam někdy jet. Díky moc za přečtení článku a budu se těšit zase příště :)