Bonjour! Kdo mě sleduje již několik let, moc dobře ví, že Francie je pro mě druhým domovem a ráda se tam vracím. Z dob mého studijního pobytu a stáže mám již velice dobře procestované regiony Bretaň a Pays de la Loire, byl tedy čas objevit jiný kout země galského kohouta - Normandii. Od pár kamarádů se nám dostalo poznámky, že to není úplně typická dovolenková destinace, což mají asi pravdu, většina lidí jezdí do Paříže nebo do Provence. Nicméně my si za tím stáli a prožili jsme společně s kamarády krásnou dovču, během které jsme poznali skvělá místa :)

Náš plán zněl letět s Ryanairem z Vídně do Paris Beauvais, tam si půjčit auto a frčet do Normandie. Jak jsme řekli, tak se i stalo. Naplánovat termín vhodný pro 6 lidí, aby se to hodilo všem a letenky nebyly nijak drahé, byl docela kumšt, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a vyšlo to. Zpáteční letenka na osobu nás vyšla na cca 2700 Kč, měli jsme jen malé batůžky a jeden 10kg odbavený kufr do šestice (primárně na francouzské dobrůtky, co jsme si nakoupili jako suvenýry). Auto jsme měli půjčené přes Sixt, pro 6 lidí přicházel v úvahu typ Peugeot 5008 nebo větší, nakonec jsme dostali malou dodávku Renault Traffic, kam by se nás vlezlo i 9 :D Aspoň jsme měli hodně prostoru na nákupy jídla a pití, i když se s tím hůř parkovalo, ale kamarád, co řídil, to zvládl na jedničku. Na 4 celé dny (24hod krát čtyři) nás půjčení auta vyšlo na cca 700€ s nejvyšším pojištěním a tankovali jsme naftu za cca 90€.

Náš první nocleh proběhl ve městečku Vernon (jako strýček Vernon z Harryho Pottera, najs!), které se nachází jen kousíček od vesničky Giverny, kam mířily naše kroky první den. Konkrétně do Jardins et maison de Monet, zahrad a domu Clauda Moneta, známého impresionistického malíře. Lístky dovnitř jsme bohužel nestihli zarezervovat dopředu, tak jsme si museli vystát cca 45 minutovou frontu. Byla totiž neděle, konec prodlouženého víkendu po svátku 8. května, kdy se do této oblasti sjíždělo hodně lidí při příležitosti 80. výročí konce války. Takže lidí v zahradách bylo fakt hodně, to nám ten zážitek trochu pokazilo. Nicméně i tak bylo skvělé tohle místo vidět, zahrady jsou nádherné! Nejvíc mě dostal mostek přes jezírko (ve kterém se mimochodem vykoupala Emily s Camille během poslední série Emily in Paris) s obrovskou vistárií a taky se mi moc líbily růžové "něco jako pomněnky" - v kombinaci s těmi klasickými modrými, plus ještě bílými, to vypadalo skvostně.

Prohlédli jsme si i samotný Vernon, kterým protéká řeka Seina a kde stojí pozůstatek starého mostu přes řeku s původní boudičkou. Odpoledne jsme se odebrali zpátky do auta a pokračovali směr Étretat, kde jsme spali dvě noci. To bylo asi nejlepší ubytování, co jsme měli, přímo v centru města, kousek od pláže, odkud se dalo jít na obě strany na vyhlídky na útesy. Jmenovalo se Le Chant des Sirènes, zpěv sirén. V našem pokoji byl i útulný pracovní/čtecí koutek s několika knížkami o dobrodružstvích Arsèna Lupina. Spisovatel Maurice Leblanc totiž z Étretatu pocházel, najdete tam i muzeum věnované postavě zloděje/dobráka Lupina (kdo jste neviděl stejnojmenný seriál na Netflixu, moc doporučuju).

Rovnou vám říkám, že Étretat musíte navštívit, když budete v Normandii. Shodli jsme se celá banda, že to bylo nejkrásnější místo. Ty alabastrové skály a útesy s oblouky zasahujícími do moře jsou prostě kouzelné, nám ještě náramně vyšlo počasí a vydatně jsme se prošli na jednu i na druhou stranu. Na oběd jsme si skoro všichni dali moules frites, slávky s hranolkami, a teda takový obrovský hrnec slávek jsem ještě nikde nedostala. Trvalo nám skoro hodinu se tím projíst :D Úplně nejlepší byla odpolední procházka, vůči které jsme napřed byli poněkud skeptičtí, když ji kamarád vymyslel. Záležela totiž na odlivu, abychom mohli projít suchou nohou po plážích a kamenitých útvarech zpátky do města. Ale zkusili jsme to, rozhodli jsme se věřit internetům a aplikacím, a ve výsledku to bylo dobrodružství jak víno. V jeden moment, kdy to už skoro vypadalo, že neprojdeme dál a budeme se muset otočit, jsme byli všichni naštvaní a odhodlaní i skočit skoro dva metry dolů na kamenitou pláž, což naštěstí nebylo potřeba a jinou cestu jsme našli! Na pláži přímo v Étretatu mimochodem byla i ústřicová farma speciálně pro Marii Antoinettu, ústřice se jí odtamtud vozily na královský dvůr.

Kdo jste čekal na válečná místa, teď přichází jejich čas. Primárně mužské osazenstvo samozřejmě chtělo pár těchto míst stihnout, a tak jsme postupně navštívili: památník Bruneval, Overlord muzeum, Omaha beach (ve vesničce u Omaha beach jsme měli naše poslední ubytování s výhledem přímo na pláž a večer nám vyšel nádherný západ slunce <3), Pointe du Hoc, hřbitov padlých amerických vojáků a Sword beach. Já jsem si těch válečných míst za poslední rok "užila" až až (muzeum v Gdaňsku za mě bylo nejlepší), tak doufám, že od této tématiky budu mít nějakou dobu pokoj. Nicméně bylo rozhodně zajímavé to vidět, nechat na sebe působit sílu těch míst a myšlenky na to, že kdyby se operace Overlord a Den D nepovedl, tak tu dnes nejsme... Mimochodem ty pláže jsou obrovské, jak Omaha, tak i Sword. A nejvíc na mě působil asi ten hřbitov, kde leží přes 9300 padlých Američanů - ty zástupy na milimetr přesně vyrovnaných křížků (a hvězd, protože tam jsou občas i Židé) jsou dechberoucí.

Ještě zmíním dvě městečka, která jsme zvládli po cestě navštívit - Honfleur a Bayeux. Honfleur je malebné přístavní městečko, které mi hodně připomínalo kodaňský Nyhavn nebo i trochu amsterdamské kanály. V přístavu je i tradiční carrousel (kolotoč) pro děti a města, co tenhle kolotoč mají, se mi vždycky líbí. V Honfleur jsme si dali výborný oběd, galettes, slané palačinky, které jsou bretaňskou specialitou, ale nešlo je vynechat ani v Normandii.

V Bayeux je krásná katedrála a taky známá tapisérie, na kterou jsme už ale neměli čas. Nicméně byla to naše poslední příležitost dát si ústřice, tak jsme do toho s Tomem a jedním kamarádem šli. My jsme s Tomem chutnali ústřice jednou tady v Brně na food eventu, a jako nebylo to vyložené hnusné, ale nebylo to ono. Tak jsme si řekli, že to znovu vyzkoušíme až někde u moře, pěkně za čerstva. No a chutnaly nám daleko, daleko víc! Ne že bych je teď potřebovala jíst furt, ale když bude takhle na dovolené příležitost, ráda si je dám.

No a to už bude všechno, dojeli jsme zpátky na letiště, vrátili auto a čekala nás poslední noc ve skromném ubytování 15 minut pěšky od letiště, ráno jsme pak už letěli zpátky domů. Nás kufr vážil přesně 10 kilo a byl narvaný sýry, klobáskami, sušenkami, rilettes (taková lepší paštika s kousky masa) a pár dalšími francouzskými dobrotami. Jak se vám Normandie z mého vyprávění a fotek líbila? Pokud jste tam náhodou někdo byli, dejte mi vědět. Kdybyste chtěli tipy na konkrétní ubytka nebo restaurace, napište, ráda se podělím. Díky moc za přečtení článku a zase někdy příště u dalších cestovních zážitků :)

Ahojte! Zase jsem se nějakou dobu neozvala, měla jsem teď leden a únor náročný v práci, změnila se mi pozice a náplň práce, tak než jsem se do nových procesů a úkolů trochu dostala, nebyl moc čas na nic extra navíc. Nicméně tento článek mám tady rozepsaný ještě z loňska, je to můj poslední cestovní rest z extra nabitého října. Konečně jsme někam vycestovali i s Tomem, který to měl pracovně velmi turbulentní loni, tak to hlavně pro něj byla zasloužená dovolená, kterou jsme si oba moc užili.

Cesta do Gdaňsku je něco, co by se dalo zvládnout i autem nebo vlakem. Nicméně auto nepřipadá v úvahu, když jsem sama řidička a nemá mě kdo střídat, a vlaky bohužel nevycházejí tak dobře. Chtělo by to takový ten spací vlak přes noc, ale takové spojení jsme bohužel nenašli, a když už, tak s přestupy, a za pěkně drahou cenu. Nakonec nás tedy nejlépe vyšlo letět, sice z Prahy, ale přímo s Ryanairem. Zpáteční letenka nás vyšla na cca 1950 Kč na osobu. Z letiště se dá dostat buď autobusem nebo vlakem, my po cestě do Gdaňsku volili autobus a nebyla to ta lepší (i když o pár zlotých levnější) volba, takže zpátky jsme volili vlak - a to doporučuju i vám. Bus stál jedna cesta na osobu 4,80 PLN a vlak 7 PLN.

Ubytování jsme našli přes Airbnb, úplně nádhernou garsonku v klidné části u vody, včetně společné sauny pro celou budovu (ve které jsme byli celkem 4x za pobyt!) a hlídané recepce 24/7. To vše prosím pěkně za cca 1400 Kč na noc za oba, neber to. Horší byla dostupnost a obchody/služby okolo, z centra města tam vedl jediný zvedací most, který byl vždycky půl hodinu otevřený pro pěší a kola, další půlhodinu zvedlý na průplav lodí, takže si to člověk musel hodně hlídat, jinak si buď počkal nebo to musel hodně obcházet, což se nám i tak párkrát stalo. A nejbližší obchod byl právě na druhé straně tohoto mostu, ale tak s tím jsme se naučili počítat a když jsme potřebovali, nakoupili jsme cestou z města na ubytko.

Samotný Gdaňsk není nijak velký, alespoň to historické centrum ne, takže ho máte obchozený za chviličku. Na nějaké MHD zapomeňte, v centru stejně nejezdí, takže nejlepší je pěškobus :) Pro výhledy doporučuju vyšlápnout si na věž baziliky Panny Marie, kam sice vede víc než 400 schodů, takže si pořádně máknete, ale stojí to za to. Vstupné je 16 PLN na osobu. Další viewpoint je Góra Gradowa se skoro tak velikým křížem jako v Rio de Janeiro (akorát že vůbec :D) a roztomilými travnatými kopečky s nějakými bunkry nebo příbytky, skoro jako v Pánu prstenů. Zbylé pamětihodnosti projdete v rámci toulek centrem, za zmínku stojí ještě Stary Zuraw, historický jeřáb, který sloužil k manipulaci s loděmi (a který se objevil ve hře Zaklínač).

Na jídlo jsme si hned první večer vyhlídli food hall Montownia. Trefilo se nám to do vkusu tak, že jsme tam pak šli ještě dvakrát, pokaždé jsme si dali jiné jídlo z jiného typu kuchyně a hrozně jsme lamentovali nad tím, jak něco takového v Brně chybí. Neskutečně nás bavily malé cukrárny/zmrzlinárny Palce lizac díky svému, pro nás Čechy vtipnému, názvu. Na kafe jsme bohužel neměli moc štěstí, když už jsme podle appky European Coffee Trip narazili na výběrovou kavárnu, tak to kafe stálo 16 PLN a víc, naproti tomu v jiných kavárnách jsme si až tak nepomohli, pod 12 PLN moc nešlo sehnat ani espresso. Celkově ty ceny nebyly až tak příznivé, je to sice Polsko, ale tady ta oblast, kam míří hodně Skandinávců a celkově turistů, není až tak levná.

Mezi Gdaňskem, Sopoty a Gdyní (kterým se také říká Trojměstí) jezdí meziměstské vlaky, kterých jsme několikrát využili. Když už chcete dál, třeba na poloostrov Hel, musíte klasickými národními drahami. Jedna cesta z Gdaňsku na Hel nás vyšla na 42 PLN na osobu. V sezóně jezdí z Gdynie i trajekt, ale za ten si teda sakra připlatíte, zpáteční lístek stojí 135 PLN (versus vlak 60) a moc času si tím neušetříte. Za nás byl Hel velké zklamání, od známých jsme měli dobré ohlasy, jenže jsme pozapomněli, že všichni tam byli v sezóně, kdy to tam žije. Na konci října tam zdechl pes a atmosféra tam byla asi taková, jako když jdete v Brně na Prygl mimo sezónu :D Měli jsme i dost velký problém najít stánek, kde by brali karty, nakonec jsme tedy skončili jen s hranolky na oběd. Prošli jsme si hlavní promenádu, omrkli pár míst, kde byly ještě stopy po tancích a jiných válečných věcech, na chvíli sedli do cukrárny a za 2,5hod od toho, kdy jsme přijeli, už jsme zase sedali na vlak zpátky.

Gdynia nám ten dojem trochu vylepšila, je to moc příjemné přímořské městečko. Vyhlídkový spot se jmenuje Kamienna Gora a vede na ni lanovka zdarma. Shora se dá sejít přímo na hlavní pláž a projít se po přístavu - nám to vyšlo na západ slunce a bylo to kouzelné! Den jsme zakončili v pierogárně na asi těch nejlepších pierogách, co jsme kdy měli <3 Nacpaní k prasknutí jsme se odkulili na vlak zpátky do Gdaňsku.

Další den, další výlet, tentokrát do Sopot. Už jsme věděli, kterým vlakem jet, je to ta stejná trasa jako do Gdynie, jen kratší vzdálenost. Z nádraží dojít na hlavní promenádu trvá chviličku - tam doporučuju aspoň na chvíli se zastavit u Křivého domku a pak pokračovat směrem na pláž a zaplatit si vstup nahoru na maják, odkud máte pěkný rozhled. Pak pokračovat na molo, to je v Sopotech asi největší atrakce. My jsme si tam i na chvíli poseděli, nahřívali se na sluníčku a jenom nechávali ten ruch kolem nás plynout. Pak jsme pokračovali ještě kus po pěší/cyklostezce podél pobřeží a brzy zapadli do jedné z restaurací na oběd. Odpoledne jsme zvládli ještě kafíčko a pak vlak zpátky do Gdaňsku.

Značnou část posledního dne v Gdaňsku jsme strávili návštěvou Muzea 2WW, které má hodně architektonicky zajímavou budovu, ovšem samotné muzeum se nachází v podzemí. Vstup nás vyšel na 29 PLN na osobu, což na to, kolik času tam strávíte, je fakt krásná cena. Ze začátku jsme si expozici procházeli dost podrobně (i já, kterou historie a válečná témata moc nezajímají), ovšem když už jsme vevnitř byli víc jak dvě hodiny a já zjistila, že jsme si prošli teprve 7 místností z 18 a začínám mít hlad, zbytek jsem profrčela rychlostí světla :D A Tomovi řekla, že na něj počkám na konci v bistru, že si musím dát aspoň nějakou sušenku a kafe. Doporučuju tedy jít dovnitř najezení, fakt počítejte s tím, že 2-3hod se tam dají strávit úplně jednoduše, pro válečné fanatiky to bude klidně 4-5hod. Mají to udělané fakt skvěle.

Po obědě v Montowni (jak jinak) jsme ještě prochodili znovu centrum, nakoupili nějaké suvenýry, navštívili pár místních barů (doporučujeme horkou višňovku, kterou jsme si dovezli i domů), a to už bylo z našeho severského dobrodružství skoro všechno. Zamířili jsme i do oblasti pojmenované Stocznia (nebo jenom 100cznia), měli jsme na to dobré reference, že to tam žije a je to zajímavé tím industriálním prostředím, ale bohužel tím, jak bylo po sezóně, byla otevřená a přístupná už jenom vnitřní část. Tak třeba někdy příště. Pak už nás čekala jen poslední noc a cesta zpátky. Byli jste někdy v Gdaňsku a okolí? Jak se vám tam líbilo? Pokud ne, doufám, že aspoň fotoprohlídka a moje povídání podnítilo vaši touhu tam někdy jet. Díky moc za přečtení článku a budu se těšit zase příště :)

Ahojte! Doufám, že jste nový rok odstartovali v dobrém duchu, přeju vám do něj jen to nejlepší. Já jsem přesně před rokem touto dobou byla poprvé v USA (pokud vám utekly články z Pittsburghu a New York City, směle se proklikněte) a vůbec jsem netušila, že se v roce 2024 do Ameriky vydám ještě jednou, začátkem října. Opět mě tam zavály pracovní povinnosti - vůbec poprvé od té doby, co v PPG jsem, nám bylo umožněno potkat se jako celý globální komunikační tým, a bylo super konečně vidět kolegy z Brazílie, Mexika a Číny! No a stejně jako při mé lednové cestě jsem tuto příležitost využila k osobnímu poznávání. Tentokrát jsme s kolegyněmi z Brna měly přestup v Chicagu, takže jsme po cestě zpátky s jednou kolegyní toto město navštívily.

Chicagu se přezdívá The Windy City, protože tím, jak leží přímo u Michiganského jezera, tak tam hodně fouká. Momentálně bych tam být nechtěla, ty zimy tam musejí být fakt kruté, už v tom říjnu u vody šíleně foukalo, i když štěstí na počasí se mě, podobně jako v NYC, drželo i tady. Pro mě osobně má Chicago speciální význam, protože tam můj táta v devadesátkách vyjel za prací a nějakou dobu tam žil - ostatně komunita Čechů je tam hodně silná, vyskytují se hlavně ve čtvrti Berwyn, a v Chicagu je i česká restaurace. Spousta míst, která on poznal, už dávno neexistují nebo byly přejmenované, přibyly desítky nových mrakodrapů, ale i tak bylo super porovnávat si fotky a vzpomínky :)

Z letiště se dá pěkně dostat do centra linkou metra/nadzemky, Blue Line. Lístek stojí jenom $5 a dá se jednoduše pípnout kartou a pak hned jedete. My ještě přestupovaly v rámci The Loop (taková dopravní smyčka, co vede okolo toho nejužšího centra a projíždí ní všechny linky metra) na Brown Line, abychom se dostaly k ubytování - Chicago Getaway Hostel. Pokoj pro 2 se sdílenými sociálkami a se snídaní v ceně (jen nečekejte zázraky, byly to v podstatě buď toasty nebo vafle na sladko s marmeládou nebo na slano s vajíčkem natvrdo) nás přes booking.com stál 2900 Kč. Opět žádný luxus, ale na jednu noc to bohatě stačilo a bylo vidět, že je hostel oblíbený hlavně batůžkáři z celého světa.

Na prozkoumávání jsme měly (opět) cca 24hod, z Pittsburghu do Chicaga je ještě hodina časový posun, takže jsme vlastně získaly hodinu k dobru :) Z hostelu jsme se rozhodly jít pěšky směrem k Lincoln Parku a k pobřeží Lake Michigan, odkud byl parádní pohled na skyline Chicaga. Pak už to "nebylo zas tak daleko" dojít do centra, ale ve výsledku jsme to celé šly přes 2 hodiny :D Nevadí, rozhodně to stálo za to. Vyhládlo nám, tak jsme sedly do mexické restaurace a pořádně se nadlábly. A pak už byl čas jen dojít k Trump Tower, kde nám začínala plavba lodí po řece s výkladem o architektuře jednotlivých budov podél řeky. Plaveb existuje několik desítek, my si vybraly jednu z těch nejkratších a nejlevnějších, co ale měla dobré recenze, a těch $28 stálo pořádně za to! Lepšího průvodce jsem asi ještě nikdy neměla, navíc jsme vychytaly místa hned vepředu před ním, odkud byl dobrý rozhled na všechny strany, a těch 45 minut uteklo jak nic. Bylo slyšet, že borec se fakt vyzná, házel zajímavá fakta o budovách, kolem kterých jsme projížděly, asi tak každých pár vteřin, do toho mistrně bral v potaz okolí a interakci s námi, mával lidem na mostech a mluvil snad ještě rychleji, než Eminem rapuje :D Ale dalo se to úplně v pohodě stíhat, zkrátka mistr ve svém oboru.

Potom jsme si samy prošly Millenium Park, kde se nachází Cloud Gate neboli The Bean. Musím říct, že ten pocit, mít před sebou takový obrovský ucelený zrcadlový povrch, a hlavně jít směrem dovnitř pod fazoli, je strašně divný, úplně se mi z toho točila hlava! V ten moment se zrovna začalo stmívat, v ulicích naproti fazoli byl vidět nádherný západ slunce a budovy okolo se začaly rozsvěcovat primárně na růžovo, na počest Breast Cancer Awareness month neboli Pink October. My jsme pak šly ještě o kus dál, k Buckingham Fountain, která v každou celou hodinu předvádí vodní show. To jsme bohužel těsně nestihly a čekat další skoro hodinu se nám nechtělo, ale i tak to je pěkná fontána, v noci hezky nasvícená. Jen si to časově raději vypočítejte, budete mít lepší zážitek :)

My jsme se vrátily zpátky k Chicago River a promenádě okolo řeky, v jednom z podniků jsme si sedly pěkně ven a usrkávaly margaritu s výhledem na řeku a nasvícené budovy okolo. Pak jsme se chtěly pro změnu autobusem přesunout zpět na ubytování, že to bude pohodlnější než přesedat v metru, a vylouplo se z toho větší dobrodružství než bychom čekaly. Zaprvé jsem teda byla odvařená z toho, že znamení, když chcete vystoupit (jinak nezastaví, nemají rozlišené zastávky na znamení a bez), musíte dát zatáhnutím za provázek, který vede podél obou boků autobusu :D A zadruhé paní řidička, která chudák byla první den v nové práci, jak nám pak sdělila, špatně odbočila a z nějakých nesmyslných důvodů nemohla pokračovat v jízdě dál nebo se vrátit, tak jsme postupně všichni cestující vystoupili a přešli na tu správnou zastávku, počkat si na další autobus :D

Na druhý den jsme si nechaly kufry v hostelu a do centra se tentokrát rozhodly dostat na elektrokoloběžkách, což mě ve výsledku stálo přes $20 a rozbitý displej mobilu k tomu (ale naštěstí je to jen menší pavouček, mobil funguje, a už jsem si na to zvykla, co už). Navíc jsme zjistily, že mají tyhle koloběžky a asi i kola zákaz přiblížit se pobřeží jezera, takže jsme musely zbytečně kličkovat a vracet se, když nám přestaly jet. Ale viděly jsme díky tomu pár domů vyzdobených už na Halloween a byl to opět zážitek! Počasí bylo ještě lepší než předchozí den, tak jsme dokonce na fotky se skyline odhodily bundičky a byly jenom v tričku. Pak jsme šly ještě omrknout Navy Pier, kde se nachází velké ruské kolo a zábavní park, ale už to na nás bylo až moc komerční a stejně už byl čas vrátit se do hostelu pro kufry a přesunout se na letiště.

Za mě bylo Chicago příjemné překvapení, takový ideální kompromis mezi trochu ospalým Pittsburghem a naproti tomu až moc rušným NYC. Opět se mi potvrdilo, že města, co mají řeku a podél ní nějakou promenádu nebo ještě lépe "náplavku" s gastro podniky, jsou přesně můj vibe. Co se týče jídla, tak Chicago je známé svou pizzou, která je extrémně vysoká, taková už spíš buchta. A pardon, ale toto nehodlám jakožto milovník co nejtenčího možného italského těsta na pizze podporovat, takže ani pod záminkou "je to místní, musíš si to dát" jsem si Chicago-style pizzu nedala. Vy byste si dali? :) Jak se vám Chicago z mých fotek a vyprávění pozdává? Budu se těšit na vaše komentáře a jako vždy mockrát děkuji za přečtení článku až sem!

Ahojte! Pokud můj blog čtete už několik let, jistě z mých cestovatelských článků víte, že nejsem ten typ, co by jezdil na dovolenou k moři a užíval si polehávání na pláži a slunění. Vždycky říkám, že na to budu mít čas v důchodu (a možná nějaký takový záchvěv přijde i v období rodičovství). Do té doby chci co nejvíc poznávat, procházet se, objevovat, ochutnávat a zažívat. Nicméně - čest výjimkám, občas je potřeba udělat změnu. A tak jsem kývla na nabídku mé kamarádky, vyjet na 3 dny do Palma de Mallorca, nachytat trochu bronzu a vyráchat se ve slané vodě.

Letenky jsme našly za cca 2300 Kč zpáteční, kombinace odletu z Bratislavy a příletu do Vídně, opět starý dobrý Ryanair s malým batůžkem. Najít nějaké slušné ubytování za dobrou cenu už bylo horší, podařilo se mi nakonec sehnat přes AirBnB, ale nemohu ho doporučit hlavně kvůli absenci klimatizace. To byl fakt velký kámen úrazu - letěly jsme tam v hlavní letní sezóně, zrovna v těch dnech panovala velká vedra, 33+°C, a stropní ventilátory tohle fakt nedávaly. Raději si teda připlaťte a najděte si něco s klimou, jinak riskujete noci beze spánku a přehřátí organismu.

Dostat se z letiště do centra a zpět je v Palmě jednoduché, jezdí tam autobusová linka za cenu 5€ za jednu cestu. Jinak jsme využívaly i meziměstské autobusy, protože jsme nechtěly zůstávat pouze v Palmě. Takže první den jsme si zajely do Palmanova, malého městečka kousek od hlavního města. V té oblasti jsou hezké i pláže okolo Portals Nous a Cala Major, jen tam nejezdil tak dobře autobus. A druhý den jsme přejely celý ostrov na druhou stranu, k pásu pobřeží mezi Alcúdia a Can Picafort, konkrétně na Platja de Muro. A až třetí den jsme zůstávaly přímo na městské pláži v Palmě. Busy jezdí celkem pravidelně a jsou za dobrou cenu. Jen dejte pozor na silnou klimatizaci a raději buďte připravení přehodit přes sebe osušku nebo něco na zakrytí ramen a nohou - přeci jen hodina a něco cesty v takovém prostředí nemusí udělat organismu dobře, zvlášť když pak vylezete do rozpáleného vzduchu venku.

Z čeho jsme byly trochu zklamané, je systém bikesharingu v Palmě. Chtěly jsme si půjčit kola a projet se po cyklostezce podél pláže, nicméně jsme stejně jako každý, kdo není obyvatelem Palma de Mallorca, měly smůlu. Aplikace na půjčení kol vám jako turistovi nebude fungovat, jediná možnost je půjčit si kolo v půjčovně, jenže tam už to samozřejmě nefunguje tak, že byste si kolo vzali na půl hodinky a pak ho vrátili jinde do stojanu. Budete si ho muset půjčit na celý den a vrátit tam, kde jste si ho půjčili. A tak nám nezbylo nic jiného, než chodit pěšky nebo využívat právě autobusy.

Z těch turistických věcí není moc co zmiňovat, centrum Palmy máte projité za pár hodin. Hlavní dominantou je katedrála/bazilika sv. Marie, v uličkách centra jsou pak ještě další menší baziliky/kostely. Doporučuju mrknout na obrovský olivovník na náměstíčku Placa de Cort, před radnicí. Je to strom starý více než 1000 let, a je fakt majestátní.

Co se týče španělské kuchyně, je určitě z čeho vybírat. Takže jsme ochutnaly paellu s rýží obarvenou sépiovým inkoustem a mořskými plody. Empanadas, taštičky plněné mletým masem a zeleninou. Tapas na místní tržnici, sangriu a padron papričky. A samozřejmě spoustu pečiva, sušených šunek a sýrů, zakápnutých olivovým olejem <3

Byli jste někdy na Mallorce? Případně na jiném z Baleárských ostrovů? A jak raději trávíte dovolenou vy, jste spíš pro válečky u moře nebo pro poznávání jako já? Díky moc za přečtení článku a budu se těšit na vaše komentáře :)